Wednesday, November 30, 2005

Veselé momenty

Poskládali jsme horu trosek jak nejlépe jsme uměli a pustili jsme se do práce. Prvním naším úkolem bylo vyvléct z předního líku genuy dlouhé ocelové lanko, abychom jím přivázali jolu ke člunu. Tehdy nás také zaskočila první skutečná pohroma, neboť nejprve Robin a krátce po něm i Neil, kteří se nedokázali přizpůsobit podivným pohybům člunu na vysokém mrtvém vlnění a zalamujících se vlnách, dostali mořskou nemoc. Lyn jim podala prášky proti mořské nemoci z lékárničky, sotvaže měla za to, že je už chlapci nezvrátí, ale oba mezitím ztratili drahocenné množství tělesné tekutiny. Věnovali jsme se s Lyn dále plachtě a Douglas zatím kontroloval a přerovnával zásoby potravin a výstroj. V jedné z kapes člunu nalezl dvě mořské houby, gumové zátky a dokonce záplatovací soupravu, ale lepidlo bylo dočista vyschlé, takže celá souprava byla pro kočku. V další kapse našel instruktážní příručku, která sice poskytovala jen málo inteligentních informací, jak si uhájit život na širém moři, zato však nadbytek jalovin o morálce, vůdčí osobnosti a záchraně, aby se nakonec uzavřela dvěma nejrozumnějšími slovy v celé knížce, vysázenými velkými písmeny: HODNĚ ŠTĚSTÍ!!! (Vykřičníky jsem připojil já.) Konečně bylo asi dvanáctimetrové bílé izolované ocelové lanko z předního líku venku a mohli jsme začít stříhat plachtu pro jolu. Zbytky jsme hodlali použít na prostěradla a přikrývky, abychom byli chráněni před nočním chladem, neboť s výjimkou Lyn, která měla na sobě nylonový domácí župan, jsme byli všichni jen v plavkách a košilích. Drát nám poslouží jako skvělé tažné lano pro jolu; zatím jsem ho připevnil na vnější stranu člunu, abychom měli více místa, až se budeme ukládat ke spánku. S příchodem večera jsme snědli každý jeden suchar s douškem vody, jeden pomeranč rozdělený na šest dílků a každý ještě kousek hroznového cukru, což byl ve světle příštích událostí celkem vzato docela přepychový banket, ale v dané chvíli jen velice skromný příděl.

Tuesday, November 29, 2005

Co měli

Můj vnitřní zápas o nějaké rozhodnutí, když mi jedno připadalo chmurnější než druhé, ať jsem na ně pohlížel z jakékoli strany, se mi zračil ve tváři, a Lyn se naklonila kupředu. „Pověz nám, jak jsme na tom," řekla a rozhlédla se po ostatních, „chceme znát pravdu." Všichni přikývli. „Jakou máme naději?" Nemohl jsem říci, že podle mého názoru zahyneme, a najednou mi bylo jasné, že máme pouze jedinou možnost: plachtit pod pasát-ním větrem ke Koňským šířkám, vzdáleným čtyři sta mil na sever. Naděje, že tak dosáhneme země, byla velice slabá, ale tím směrem ležela jediná dosažitelná cesta, tím směrem ležela naše jediná šance na dešťovou vodu, třebaže čtyři sta mil daleká, a konečně i šance, byť třeba sebemenší, že tímto směrem přece jen doplujeme k pevnině. Alespoň tak budeme zapraženi do práce a budeme bojovat o své životy; pořád lepší než zemřít se založenýma rukama! Musíme kluky dostat na pevnou zem, řekla přece Lyn! Pocítil jsem, jak skutečnost rozhodnutí zdvihá z mých beder beznaděj, a rozhlédl jsem se kolem sebe; pět párů očí mi viselo na rtech. Lyn měla paže opět kolem dvojčat a Douglas s Robinem zaujímali svá hlídková stanoviště, odkud pátrali po všech užitečných troskách, které mohly připlout na dosah. „Žádnou jinou alternativu nemáme," řekl jsem, „než tuto: Zůstaneme ještě čtyřiadvacet hodin na místě, kdyby se snad objevily další trosky, a potom zamíříme na sever a budeme doufat, že v Koňských šířkách natrefíme na déšť." Přejel jsem je pohledem. „Mohli bychom se se tam také dostat do východního proudu, který by nám pomohl k pobřeží Střední Ameriky, jestliže nás do té doby ovšem nikdo nevezme na palubu." Úleva se rychle přenesla na ostatní, a když jsem začal mluvit o problémech a nesnázích stojících před námi, uviděl jsem, jak Douglasova tvář tvrdne odhodláním. Sklíčenost opadla. Robin přikývl a vypálil na mne otázku o lodních trasách. Lyn mne obdařila úsměvem, nenamítajíc ani trochu, že jí nabízím muka žízně, hladovění a pravděpodobně i smrt, pakliže nebudeme zachráněni. Jen když budeme mít aspoň nějakou šanci! Dvojčata si osušila slzy a začala pošilhávat po hroznovém cukru. Život se vrátil do pevných kolejí.
Spustili jsme jednu vodní kotvu, aby se příď člunu ustálila a vlny jí tak1 nepohybovaly, a začali jsme poklízet posbírané trosky: obrovskou genuuv šedesát metrů nylonové rybářské šňůry (tažná síla padesát kilogramů), čtrnáct litrů benzínu, dvě vesla, dvě prázdné bedničky. Lynin košíček se šitím se ukázal pokladem k nezaplacení, neboť nejenže obsahoval běžné nitě a jehly, ale také dvě skalpelové čepele, čtyři pletací jehly, zavírací špendlík, jehlici do klobouku, tři sáčky z umělé hmoty, klubko provázku, knoflíky, svitek alobalu, obouvací lžíci, dva malé šálky z plastiku, dvě plastikové krabičky, dva sáčky sušených kvasnic, třicet centimetrů měděného drátku, několik kousků gumy do prádla, lahvičku rozpustného aspirinu, tužku a kuličkové pero. (Co víc by si člověk od košíčku se šitím mohl přát!) Dále jsme měli asi čtvrtlitrovou plechovku kopálového laku, promáčenou plavební příručku pro oblast Západní Indie a jednu prasklou a zvlhlou dýmovnici. Moje hodinky, dvacet let staré hodinky značky Rolex Cyster, nám udávaly čas a v lékárničce jsme našli cévní klíšťky a nůžky, ale jinak jsme neměli ani kompas, ani žádné mapy, vlastně vůbec nic, co by nám pomohlo při navigaci či měření uražené vzdálenosti.

Monday, November 28, 2005

Den 1 dva

Markézy ležely dva tisíce osm set mil na západ, ale neměli jsme ani kompas, ani nic jiného, čím bychom mohli zjistit polohu; a i kdyby někdo z nás zázračným vypětím sil tuto vzdálenost překonal, naděje, že narazí na jeden z ostrovů, byly pořád velice chabé.
Pobřeží Střední Ameriky, táhnoucí se více než tisíc mil dále na severovýchod, leželo na protilehlé straně bezvětrných Koňských šířek, obávané oblasti nehybného vzduchu a náhlých deštivých bouří, která Coleridge inspirovala k veršům:
Voda, voda kolkolem a na troud dřevo schne; voda, voda kolkolem a k pití kapka ne!
Jsi přece kapitán dálkové plavby, pomyslel jsem si smutně, žádný pradávný mořepolavec, a nemůžeš spoléhat, že tě z tohoto dilematu vytáhne nějaká strašidelná posádka.
Jaké jsme měli šance, kdybychom se řídili radou instruktážní příručky: „Setrvejte na místě a čekejte na záchranu!"? Zaprvé by nás nikdo ještě nejméně pět týdnů nemusel postrádat, a kdyby po nás konečně začali pátrat, kde by v těch třech tisících mílích oceánu začali hledat? Zadruhé naděje, že bychom v téhle oblasti zahlédli nějaké plavidlo, byla mimořádně nízká a mohli jsme ji klidně pustit z hlavy, neboť ze dvou možných lodních cest z Panamy na Tahiti a Nový Zéland ležela jedna čtyři sta mil na jih a druhá tři sta mil na sever od nás. Pohlížeje na naše potraviny odhadoval jsem, že pro šest lidí vystačí asi tak na deset dní, a poněvadž déšť jsme kromě náhodných přeháněk v této oblasti nemohli očekávat ještě dobrých šest měsíců, naděje, že vydržíme naživu déle než deset dní, byly dosti pochybné. Měl jsem pocit, že máme velmi dobrou šanci stát se ciframi v jedné z Robinových statistik.

Sunday, November 27, 2005

Den 1

Poškození trupu Lucette po útoku jediné kosatky dravé, osudná rána sama o sobě; do Lucette narazily celkem tři. Pohlédl jsem na Douglase; stal se z něho za těch osmnáct měsíců strávených na moři dospělý muž. Dvojčata, dříve ostýchaví, uzavření venkovští kluci, začala projevovat zájem o rozmanité lidi, s nimiž jsme se setkávali, právě tak jako o jejich rozličné způsoby života, a dychtila nyní po dalším poznání; pokusil jsem se ulevit svému svědomí myšlenkou, že jim naše plavba přinesla značný užitek a že naše ztroskotání bylo stejně nepředvídatelné jako zemětřesení, letecké neštěstí nebo jiné katastrofy. Udělali jsme si na podlážce člunu místo, rozbalili nouzovou výzbroj a zásoby, které patřily k vybavení záchranného člunu a byly uloženy v metrovém polyetylénovém válci, a pomalu jsme prováděli inventuru:
Vitamíny obohacený chléb a hroznový cukr pro deset mužů na dva dny.
Deset litrů pitné vody; osm světlic, z toho dvě rakety s padáčky a šest ručních pochodní.
Vylejvák na vodu, dva velké háčky na ryby, dva malé, jedna umělá návnada, splávek a rybářská šňůra o tažné síle dvanáct kilogramů. Bezpečnostní nůž, kterým se nemohl propíchnout člun (ale na druhé straně také nic jiného), signální zrcátko, baterka, lékárnička, dvě dryfkotvy, instruktážní příručka, nafukovací měchy a tři pádla. Kromě toho jsme měli pytlík s tuctem cibulí, který jsem podal Sandymu, a Lyn nám přispěla půlkilovou plechovkou sucharů, sklenicí zhruba se čtvrtkilogramem hroznového cukru, deseti pomeranči a šesti citróny. Na jak dlouho nám to mohlo vystačit? Když jsem se tak rozhlížel po našich skrovných zásobách, pokleslo mi srdce a muselo se to projevit i na mém obličeji, neboť Lyn mi položila ruku na zápěstí. „Musíme kluky dostat na pevnou zem," řekla tiše. „I kdyby nás to mělo stát vlastní život, ale na pevninu je dostat musíme." Pohlédl jsem na ni a přikývl: „Určitě, dokážeme to!" Odpověď vycházela ze srdce, ale hlava napovídala něco docela jiného. Od Galapág jsme byli vzdáleni dvě stě mil proti větru i proudu. Pokoušet se převeslovat v malé jole dvě stě mil rozbouřeného moře bylo zhola nemožné, i kdyby se o to pokusili jenom dva z nás, aby vyhledali pomoc pro ostatní, ponechané na gumovém člunu. Navíc skutečnost, že by i proud směřoval proti nám, vtiskovala tomuhle nápadu pečeť beznaděje. Nazpátek cesta nevedla.

Thursday, November 24, 2005

Část druhá, trosečníci

1. Den
Seděli jsme na zachráněných troskách majetku poházených po podlážce gumového člunu, naše obličeje pod jasně žlutou stříškou hrály celou paletou zimničných barev, zírali jsme jeden na druhého a do našeho vědomí pozvolna pronikal šok posledních několika minut. Neil, kterému jeho medvídci uplavali, vzlykal za doprovodu Sandyho škytavého pláče, zatímco Lyn už po několikáté opakovala otčenáš a potom, aby dvojčata utěšila, zazpívala žalm „za ty, kdož se nacházejí v nebezpečenství na moři". Douglas a Robin hlídali v obou průlezech stříšky, připraveni vylovit z vody jakýkoli užitečný kus trosek, který by mohl připlout na jejich dosah, a s nevyslovenou touhou hleděli za vzdálenou dvaadvacetilitrovou chladničkou s vodou, poskakující s polystyrénovou lehkostí dál a dále od nás pod náporem vytrvalého pasátu. Jola Ednamair, zaplavená vodou a přivázaná ke člunu lanem, se kolébala nablízku, ale hleděli jsme daleko za ni, k rozvlněným křivkám horizontu, už teď pátrajíce po spásné lodi, přestože jsme věděli, že se žádná neobjeví. Naše oči bezvýsledně putovaly po nekonečných pustinách moře a oblohy, aby se posléze znovu soustředily na rozptýlené trosky. Po kosatkách, které před malou chvílí otřásly jádrem naší existence, nebylo ani památky. Připlaval k nám na dosah Lynin košíček se šitím
i a potom ještě dvě prázdné bedničky, plátěný obal záchranného člunu a šá-
|lek z plastické hmoty.
Naklonil jsem se k Neilovi a vzal ho kolem ramen. „Už je zas všechno
'v pořádku, synku, jsme v bezpečí a velryby jsou pryč." Vyčítavě na mne pohlédl. „My nepláčeme ze strachu," zavzlykal, „my pláčeme pro Lucette." Lyn ke mně přes jejich hlavy zdvihla uslzené oči. „Já taky," řekla a po chvíli dodala: „Myslím, že bychom nejdřív měli zjistit, jak na tom jsme."
Právě téhle otázky jsem se děsil. Sžíraly mne pocity viny, že nás do současné šlamastiky nepřivedly jen moje neortodoxní názory na výchovu našich dětí (vyskytla se řada kritiků, kteří namítali, že zbytečně hazarduji dětskými životy), ale i neschopnost předvídat podobnou katastrofu, a toto pomyšlení, spolu s vědomím, že jsme kromě Lucette přišli takřka o veškerý majetek, mne naplňovalo hlubokým zoufalstvím. Jak jsem jen mohl být takový blázen a svěřit naše životy starému škuneru! Pak jsem si opět v duchu promítl škodu pod podlažními prkny Lucette. Nejenže lodní žebra mocným ránám spolehlivě odolala, ale jednou z proražených planěk obšívky byla i nová plaňka z čtyřcentimetrové sosnoviny těsně u kýlu, usazená tam na Maltě na doporučení lodního inspektora. Trvalo celou minutu než se trup lodi pohroužil do vln, ale moderní loď, postavená s menším ohledem na hrubou sílu než naše Lucette, by se potopila daleko rychleji.

Wednesday, November 23, 2005

Po ztroskotání

Znaveně jsem se vydrápal do žlutého nafukovacího člunu. Zaplavoval mě pocit neskutečnosti a byl jsem přesvědčen, že se za chvíli probudím a zlý sen bude tentam. Pohlédl jsem na hodinky, bylo za minutu deset. „Kosatky, ,zabijáď," řekl Douglas. „Všech velikostí, bylo jich aspoň dvacet. Sandy viděl jednu s hlavou rozraženou do vé. Myslím, že to do nás napálily nejmíň tři." Moje mysl se s důsledky velrybího útoku stále odmítala smířit; upíral jsem oči na obrovskou genuu na podlážce člunu, kde seděla Lyn s dvojčaty. „Jak se to sem ksakru dostalo?" zeptal jsem se hloupě. Douglas se zazubil. „Viděl jsem, jak kolem plave cívka s rybářskou šňůrou a odmotává se," řekl, „tak jsem ji chytil, přitáhl do člunu a na druhém konci byla zaháknutá plachta!"
Tři velryby „zabijáci": vzpomněl jsem si, že kosatka dravá chovaná v miamském mořském akváriu vážila tři tuny a že při útoku plavou rychlostí kolem -třiceti uzlů; není divu, že Lucette takhle proděravěly! Kosatku s rozraženou hlavou ostatní pravděpodobně sežraly; musela si rozpoltit lebku, když narazila na třítunový olověný kýl lodi. Věrně nám sloužila do posledního konce a teď byla tatam.
Lyn na mne tupě hleděla a mlčky chlácholila plačící dvojčata a my ostatní, nehledě na hukot okolního moře, jsme v tiché nevíře zírali na to zvláštní prostředí kolem nás.

Tuesday, November 22, 2005

Trosečníci

Popadl jsem opět nůž a znovu jsem zařval: „Opusťte loď!"; měl jsem totiž obavy, aby se někdo z nás nezapletl do lanoví a Lucette ho nestrhla s sebou, až půjde ke dnu, potom jsem přeřízl provazy kolem pytle s cibulí a s příkazem, aby skočil do člunu, jsem ho podal Sandymu, rychle jsem uřízl pytel s pomeranči, hodil ho do člunu a za ním ještě malý pytlík citrónů. Teď už bylo příliš nebezpečné zdržovat se nadále na palubě, a když jsem viděl, že Douglas, Robin a Sandy jsou už v bezpečí, jen Neil že stále sedí v jole, teď už do tří čtvrtin zalité vodou, zařval jsem, aby se koukal dostat do člunu k ostatním. Pevně svíraje svoje medvídky, vyskočil zpátky na Lucette a. teprve pak se vnořil do moře a usilovně plaval ke člunu. Lyn, pořád ještě bez záchranné vesty, se už protahovala zábradlím do moře. Hodil jsem nůž do joly a vstoupil do vody; hladina se právě zavírala nad odtokovými jícny, když jsme škuner opouštěli.
Bál jsem se, aby na nás velryby nezaútočily ještě jednou a pobízel všechny na člun, který byl už plně nahuštěný a hlučně z něho unikal přebytečný plyn. Když jsem pomohl Lyn do člunu, odplaval jsem zpátky k jole, mezitím zcela zatopené a obklopené pohupujícími se pomeranči z roztrženého pytle, stoupl jsem si do ní, abych byl chráněn před případným útokem a naházel jsem všechny pomeranče a citróny na dosah od gumového člunu. Kanystry s vodou zatím uplavaly anebo se potopily, právě tak jako bednička se světlicemi, a poněvadž jola byla už skoro metr pod vodou, nadlehčo-vána vztlakem, který stačil jen taktak k tomu, aby se zcela nepotopila, odplaval jsem opět ke člunu, přičemž jsem ještě cestou stačil popadnout plechovku benzínu plující kolem. Když jsem jolu opouštěl, zahlédl jsem naposledy Lucette, voda jí sahala k sálingům a byly z ní vidět jen vrcholky plachet. Pozvolna, jakoby s poklonou, se hroužila do vln, dáma do posledního okamžiku, a když jsem se po ní ohlédl znovu, byla už pod vodou.

Monday, November 21, 2005

Loď se potápí

Když jsem se brodil kolem lodních kamen, zahlédl jsem koutkem oka ostrý nůž na krájení zeleniny, natáhl jsem se po něm a hnal se dál, ke schodům na palubu; voda, která mi teď sahala až po sfehna, již začínala olizovat vršky baterií ve strojovně. To byl také můj poslední pohled do útrob Lucette, našeho domova bezmála po osmnáct měsíců. Zatímco Lyn hbitě a přitom důkladně zavazovala dvojčatům záchranné vesty, přeťal jsem nožem lana, přidržující příď joly u hlavního stěžně; Douglas se snažil
ze všech sil vyprostit zpod joly samonafukovací gumový člun a já běžel dopředu přeříznout zbývající provazy poutající záď joly k přednímu stěžni, a když jsem ji pak nadzdvihl, uvolnil jsem tím i složený člun. Lyn volala, že chce nůž, aby mohla odříznout kanystry s pitnou vodou. Hodil jsem ho jejím směrem; Douglas, který pořád nemohl uvěřit, že se potápíme, na mne podruhé zařval, jestli může spustit záchranný člun přes palubu. „Ano, pospěš si!" zařval jsem, naznačuje přitom Robinovi, který už byl také v záchranné vestě, aby mu pomohl. Popadl jsem madla na zádi joly, přehodil jsem ji z převrácené polohy dnem dolů a přitáhl k zábradlí, přičemž jsem si všiml, že voda je už takřka v jedné rovině s palubou Lucette, která se nemotorně provalovala ve vlnách. Ze zadní paluby přiběhl Douglas s vesly a hodil je pod lavičky, a když jsem jolu strčil přes střechu kajuty k lodnímu boku, převzal ji ode mne a dostrkal do vody, zatímco Robin ji držel za poutači lano, aby ji neodnesly vlny. Nafukovací člun k naší úlevě, k naší velké a trvalé úlevě, šplouchl s tupým žuchnutím na vodu a byl již zpola nafouknutý a Lyn, která zatím kanystry s pitnou vodou a nouzové světlice odřezala, je teď snášela do joly.

Sunday, November 20, 2005

Útok velryb

Opatrně jsem uložil sextant zpátky do pouzdra a obrátil jsem se ke knihám, abych vypočítal co nejpřesněji naši polohu, když vtom se trup pod mýma nohama otřásl pod neuvěřitelně silnými ranami, které mnou mrštily na kóji a vzápětí se v mých ohlušených uších spojily s řevem valící se vody. Slyšel jsem, že Lyn cosi volá, a takřka současně ke mně z kokpitu zaletěl výkřik: „Velryby!" Se smysly ještě zastřenými jsem padl na kolena a vytrhl z podlahy několik prken, abych ke své hrůze spatřil velkou zubatou dírou, proraženou v obšívce trupu mezi dvěma rostlými dubovými žebry, modré vody Pacifiku. Voda se hrnula dírou jako příval, a přestože Lyn volala, že to nemá cenu, že do lodi teče ještě další trhlinou pod podlahou záchodu, přišlápl jsem rozlámané plaňky nohou a křičel na ni, aby mi podala kus plachtoviny, cokoliv, čím bych otvor utěsnil. Hodila mi polštář; přimáčkl jsem ho na proraženou obšívku, zapřel prknem z podlahy a stoupl si na ně; hučení přívalu se takřka neztenčilo. Voda už dosahovala úrovně podlažních prken, když jsem z paluby zaslechl Douglasův křik: „Potápíme se, táti?" „Ano! Opusťte loď!" Můj hlas zněl najednou lhostejně a jakoby z velké dálky. Sledoval jsem, jak voda rychle stoupá po krytu motoru vzhůru, a když mi začala šplíchat o kolena, obrátil jsem se, abych vyběhl za Lyn, která už zatím vyháněla Neila a Robina nahoru na palubu.

Saturday, November 19, 2005

Ráno před útokem

Ranní slunce se vrtošivě schovávalo za řídnoucími mraky; snažil jsem se udržet rovnováhu proti náklonu paluby a se sextantem přilepeným k oku jsem čekal na okamžik, kdy se odraz slunečního okraje dotkne skutečného mořského horizontu, což je dost vzácná konstelace, když se paluba i horizont neustále pohybují. Douglas a Sandy byli v kokpitu, první stál za kormidlem a druhý ošetřoval rybářskou šňůru, zatímco Robin, který ve své kóji na levoboku nemohl usnout, potichu vklouzl do Sandyho kóje na pra-voboku obytné kajuty, aby si tam odpočinul po ranní hlídce od čtyř do osmi. Neil si ve své kóji na levoboku četl nějakou knihu a Lyn se právě pustila do poklízení obvyklého nepořádku po bouřlivé plavbě. Konečně se slunce, mořský horizont a paluba dohodly, že mi přece jen poskytnou poměrně přesný údaj, a když jsem ještě podle svých hodinek zaznamenal místní čas, 9 hodin, 54 minut, 45 sekund, sebral jsem z mapového stolku logaritmické tabulky a nautickou ročenku a uchýlil se dolů do relativního pohodlí zadní kajuty, abych vypočítal naši zeměpisnou délku. Bylo to mé první zjišťování polohy po opuštění ostrovů.

Friday, November 18, 2005

Před potopením

Ráno čtrnáctého června jsme Galapágy měli daleko za zádí. Nerozlišitelně splývaly s mraky na zatažené obloze nad námi, zatímco Lucette, rozkolébaná a rozhoupaná vzedmutými mrtvými vlnami pacifických pasátů, neochvějně směřovala na jihozápad k Markézám.
Přestože jsme se už plavili po moři déle než rok, naše žaludky, rychle přivyklé poklidu chráněných vod, pořád ještě na přizpůsobení živým pohybům plachetnice na otevřeném moři potřebovaly jistý čas, a proto během dne všichni, kdo právě nestáli u kormidla nebo nemanipulovali s plachtami, využívali každé chvilky k odpočinku na kójích v podpalubí, zásobováni čas od času horkou polévkou nebo šálkem kávy z rukou Lyn, nezlomně se ohánějící kolem lodního sporáku. Robin, nepřivyklý moři, trpěl po větší část cesty z Panamy na Galapágy mořskou nemocí, ale teď se zdálo, že už nevolnost vyvolávanou ustavičnými pohyby lodního trupu snáší lépe. Dokázal podle kompasu udržovat loď v poměrně přesném kursu, a třebaže zásady plachtění byly pro něho dosud španělskou vesnicí, dělil se se mnou a Douglasem o noční hlídky, zatímco Lyn a dvojčata nás zaskakovaly přes den.
Následující noci se vítr trochu zmírnil a občas se nám průrvou v mracích dostalo pohledu na třpytící se hvězdy předjitřní oblohy; ráno patnáctého června jsme poprvé od chvíle, kdy jsme opustili Galapágy, zahlédli slunce, a jak vítr a naše rychlost pozvolna ochabovaly, plula Lucette na tišícím se moři mnohem klidněji.

Thursday, November 17, 2005

Huh, jsem vůl, je to mys, ne ostrov.

Když jsme v malé sklolaminátové jole veslovali zpátky k Lucette, pociťovali jsme z tohoto antiklimaxu naší cesty po pohádkových rovníkových ostrovech s prapodivnými anachronismy živočišné říše jisté zklamání.
Na druhý den ráno jsme hodlali vyplout k Markézám, ostrovům ležícím tři tisíce mil dále na západ, ale když se teď vítr pod šedou dekou dešťového mraku stočil k východu, měl jsem sto chutí být co nejdřív odtud pryč, neboť kdybychom okamžitě vyrazili, mohli jsme být do rána daleko ze závětří ostrova. Lyn se pomyšlení, že bychom se vydali na cestu třináctého června, urputně bránila a nepomáhalo ani moje ujišťování, že pokud třináctého nepřipadá současně na pátek, nevadí to ani nejpověrčivějším námořníkům, ale Douglas a Robin projevovali touž netrpělivou touhu být odtud co nejdál, a po chvíli horečné práce byla jola opět uložena a připoutána a všechny pohyblivé věci na palubě i v podpalubí bezpečně zajištěny.
V pět hodin odpoledne jsme byli připraveni k odplutí. Rozvinuli jsme hlavní plachtu a kosatky, vytáhli kotvu a zamířili podél předhoří k úžině. Potom jsme změnili kurs na západ a volně se rozletěli k Pacifiku. Podél černého pobřeží Fernandiny se Lucette s třemi sty čtverečných metrů rozevlátého plachtoví na stěžních jenom vznášela — vstříc největšímu oceánu světa.
Automatickým řízením Lucette vybavena nebyla, a tak nezbylo než postavit noční hlídky. Tiše jsme proplouvali temnou nocí, křižujíce klidnou vodou v závětří obrovité kupy vyhaslé sopky, až konečně v půl čtvrté ráno, když se škuner pod vzrůstajícím náporem jihovýchodního pasátu opírající-
ho se do levoboku začal naklánět, zpočátku jen mírně, ale pak stále příkře-ji, jak se naše rychlost ustálila na rovnoměrných sedmi uzlech, jsme přehodili vratipně a pevně utáhli stehy a šoty.

Tuesday, November 15, 2005

Ostrov Espinosa

Černé vulkanické písky pobřeží, špičaté tesáky černé skály vystupující z předhoří, poněkud prašivé vzezření ptáků, tak úpravných a krásných na jiných ostrovech, to vše propůjčovalo Espinose silně skličující náladu, takže ani pohled na půl tuctu tučňáků sešikovaných na samém kraji mořského břehu, připravených při prvním našem hnutí skočit do vody, v nás nevyvolal obvyklé pocity zájmu a obdivu.
Robin zachmuřeně zíral přes brýle do objektivu svého fotoaparátu, aby si z poměrně značné vzdálenosti tučňáky vyblýskl, ale nakonec jen temně zamručel; jakmile se totiž pokusil přejít na výhodnější místo, tučňáci žbluňkli hezky jeden po druhém do moře a byli pryč. Kráčel jsem s ním podél odporných hromad černých mořských leguánů a šarlatových skořápek skalních krabů k místu, kde moje žena Lyn propátrávala tůňky mezi skalisky, aby si doplnila sbírku mušlí. Po nedalekých balvanech si důstojně vykračoval jeřáb s bílou chocholkou a soustředěně nahlížel do mělkých louží, aniž by o nás zavadil okem, zatímco opodál pleskali svými neohrabanými křídly nad hlavou pelikáni, aby se vzápětí proměnili v torpédovité projektily, neúprosně stíhající vyhlédnutou kořist v šerých vodách zálivu.
Cestou jsme minuli nafouklé tělo mrtvého lachtana, a poněvadž nedaleko od břehu prořezávala vodu trojúhelníková žraloci ploutev, upozornil jsem kluky, aby se raději drželi u kraje, kdyby si snad chtěli zaplavat. Nakonec se do vody odvážil pouze Douglas, ale i on, jinak neohrožený průzkumník mořských útesů, utekl z vody, když na něho vřídky pokrytý lachtan bojovně vystrčil čumák.

Monday, November 14, 2005

Část I Útok


Vysoko nad dlouhými stěžni škuneru Lucette se tyčila černá vulkanická hora ostrova Fernandiny, nejzápadnějšího z Galapág. Lucette stála na kotvách a mírně se pohupovala v pozůstatcích dlouhé pacifické mrtvé vlny, která narážela na kamenité přednoří mysu Espinosa, a vysílala pátrající prsty bílého příboje do krytých vod kotviště.
Strávili jsme příjemné dopoledne plavbou přes úžinu ze zálivu Tagus na ostrově Isabela, kde Douglas, doprovázený Neilem a Sandym, pečlivě zanesl jméno Lucette a domovský přístav do působivého seznamu názvů plachetnic a rybářských lodí, které za posledních padesát let záliv navštívily. Jejich jména, namalovaná na útesech zálivu šedesáticentimetrovými písmeny, vdechovala kotvišti atmosféru veselí a družnosti, která neopadla ani poté, co jsme sluncem prozářené vody zálivu opustili, a zdálo se, že se obráží i v rozpustilém dovádění lachtanů a delfínů, provázejících nás do úžiny. Teď však slunce zaclonila kupící se mračna a poněkud zlověstná atmosféra Espinosy, kde jsme doufali, že uvidíme galapážské tučňáky a nelétavé galapážské kormorány krátící si chvíli faktickou podporou Darwinovy studie O původu druhů, nám naháněla husí kůži.

Saturday, November 12, 2005

Plavba, vyplutí

Pojmenovali jsme ji po Lyniných sestrách Ednamair.
V únoru 1972 se Anna rozhodla zůstat v Nassau a řídit osud podle svého, a tak jsme poněkud smutně odpluli už bez ní na Jamajku, překrásný ostrov plný přátelských lidí. Na oslavu Douglasových osmnáctých narozenin jsme vyšplhali na 2236 metrů vysoký Blue Mountain Peak, od přátel v Port Antoniu jsme se dověděli mnoho zajímavého o jamajském způsobu života,

až jsme konečně odpluli na ostrovy San Blas, a to už s novým členem posádky, Scottem, který putoval tímto idylickým souostrovím, aby se pak z panamského Colónu vrátil domů.
V Panamě se k nám na cestu na Nový Zéland přidal Robin Williams, dvaadvacetiletý Welšan, absolvent ekonomické a statistické fakulty. Jeho veselá, věčně rozesmátá tvář a dobrodružný duch ho sympaticky odlišovaly od znuděných, nešťastných, do sebe zahleděných vrstevníků, a my jako rodičové doufali, že aspoň trocha jeho počtářské zdatnosti ulpí na našich dvojčatech. Průjezd Panamským průplavem, který stál jen velice mírný poplatek, znamenal pro kluky fascinující zážitek z obrovských zdymadel, jimiž jsme proplouvali z jednoho oceánu ďp druhého.
Toho květnového večera jsme zakotvili před americkou karanténní zónou a následujícího jitra zdvihli kotvu a za příznivých podmínek, s lehkou brízou od pobřeží v plachtách, jsme vypluli na jihozápad do Panamského zálivu. Třpytivě zlatí mořští hadi, vlnící svá metrová těla v modrých vodách a na pohled tak pěkní, až se ani nechtělo věřit, že jsou prudce jedovatí, jak mě varovali, a myriády mořských ptáků na obloze, od vznešených fregatek, racků a mořských vlaštovek až po drobné buřňáky, neustále poutali náš zájem, když jsme křižovali podél panamských pobřežních farem. Pak jsme se už pustili do dlouhých vzdutých vln Pacifického oceánu směrem ke Galapágám.

Thursday, November 10, 2005

První plavba


V tomto složení jsme se pak vydali v Kolumbově stopě kolem ostrova
Tenerife, divoce zmítáni čerstvým severním větrem, který Steva na větší
část cesty přes Atlantik dočista vyřídil. Barbara si naopak rychle vydobyla
námořnické ostruhy a dvojčata (a nás dospělé taky) si zcela podmanila
předčítáním z Medvídka Pú.
Proplouvali jsme, nyní už jako zocelení mořeplavci, mezi západoindickými Návětrnými ostrovy ve společnosti ostrovních přátel, s nimiž jsme se seznámili ve Falmouthu, nechávajíce se zlákat kdejakou přírodní krásou či historickým zájmem, a pak dále přes Bahamy, kde se Anna zamilovala do jednoho mladého Kanaďana, do Miami. Nadcházelo období hurikánů a zůstali jsme tedy v Miami, kde dvojčata a Douglas dohonili aspoň něco z promeškané školní látky. Během pobytu v Miami jsme také koupili od pana Stuarta z Fort Lauderdale sklolaminátovou jolu, a když jsme obdivovali její bachraté tvary a dobrou řemeslnou práci, poznamenala Lyn, že by na ní
jednoho dne mohly záviset naše životy.

Tuesday, November 08, 2005

Opravy

každá podezřelá plaňka obšívky trupu vyměněna za novou a provedena všechna doporučení plavebního inspektora. S Annou jsem pak odletěl na Maltu a s přispěním dvou přátel jsme odpluli s Lucette zpátky do Británie.
V Biskajském zálivu nás zaskočilo drsné prosincové počasí, jednou jsme se
cestou překotili a zlomili vratipeň, ale do Falmouthu jsme dorazili s pevnou
důvěrou y plavební spolehlivost lodi. Ve Falmouthu jsme se zdrželi dva
měsíce a Lyn, Douglas a dvojčata se seznamovali s životem na palubě,
zatímco Lucette dostala nový vratipeň, předělávaly se některé ucpávky
a přešívaly plachty.
Z Falmouthu jsme vypluli koncem ledna 1971, abychom unikli severnímu větru, který za mysem Finisterre postupně zesílil v mohutnou vichřici, dosahující šestý den plavby rychlosti šedesáti mil za hodinu. Šťastně jsme se spuštěnými plachtami přestáli vlny dosahující výšky stěžně a mé rodině se tak dostalo drsného námořnického křestu, který si v ničem nezadal s útrapami těžce zkoušených posádek někdejších dob. Anna musela ulehnout s chřipkou, a poněvadž jsme neměli žádné automatické kormidlo, musel ji zastoupit Douglas, který mne pak vždy po čtyřech hodinách odpočinku střídal na další čtyři hodiny v řízení lodi se stoicismem a duchapřítomností, jež si získaly naši úctu a obdiv. Neznám větší uspokojení než objev takových skrytých hlubin v povaze vlastního dítěte.
Po několika dnech v Lisabonu, věnovaných proschnutí lodi, jsme za krásného počasí dopluli na Kanárské ostrovy. Do Las Palmas za námi přiletěly Lyniny sestry, Edna a Mary, aby se s námi před cestou rozloučily, a tam jsme také naložili zásoby a další posádku v podobě dvou mladých amerických čerstvě promovaných vysokoškoláků, Barbary a Steva, kteří hledali, kdo by je svezl přes Atlantik. Rozhodli jsme se s Lyn, že bude-li to možné, budeme s sebou brát studenty z různých zemí a různých životních zvyklostí, aby našim dětem poskytli rozptýlení z neustálé přítomnosti nudných rodičů.

Monday, November 07, 2005

Začátek cesty

Měli jsme pro takovou cestu docela slušnou kvalifikaci. Získal jsem za svých dvanáct let na moři osvědčení kapitána dálkové plavby, Lyn byla praktická porodní sestra a diplomovaná ošetřovatelka s doplňkovou kvalifikací pro horečnatá onemocnění. Domluvila se poněkud lámanou arabštinou a kantonštinou, podobně jako já jsem se dokázal protlouci s lámanou

hindustánštinou a francouzštinou. Po patnácti letech tvrdého života nijak nezpanštělých farmářů jsme byli v dobré tělesné kondici a dětem se dostalo solidní průpravy k praktickému výcviku při pomocných pracích v hospodářství.
Dva roky nato jsme prodali veškerý náš movitý i nemovitý majetek a získali tak dost peněz, abychom mohli uskutečnit počáteční fázi naší plánováno cesty kolem světa.
Padesátiletý, devatenáct tun těžký a třináct metrů dlouhý škuner Lucette jsme koupili na Maltě, kde byl hned také podroben zevrubné prohlídce.

Sunday, November 06, 2005

Prolog

Vzápětí přišla do ložnice Anna, zeširoka rozzívaná, dlouhé zlaté vlasy v bohaté cuchanině na ramenou svého župánku. Cestou šťouchla Douglase pěstí a než jí to bratr stačil oplatit, hbitě skočila do postele vedle matky, a potom se jejich smích zvolna utišil, jak jsme začali mluvit o škole, o Douglasově ragby, Annině horolezectví, novém učiteli dvojčat, až jsme se konečně oklikou dostali k světovému závodu plachetnic. Zaujatě naslou­chali mému vyprávění o nebezpečích a útrapách, které hrozí osamělým jachtařům na širém moři, a najednou jsem nenacházel slov, jimiž bych výstižně popsal nepřátelský charakter oceánu dětem, které se dostaly nej­dále k mořskému pobřeží a jejichž představa obrovské vodní rozlohy odpovídala zhruba místnímu rezervoáru.

Neil a Sandy zmlkli, zatímco Anna a Douglas se živě vyptávali a Lyn vyprávěla o námořních dobrodružstvích, která jsme zažili v Hongkongu, ještě než jsme začali farmařit, když pojednou Neil vykřikl: „Táta je přece námořník, tak co bychom si taky nevyjeli kolem světa?" Lyn se rozesmála. „Skvělý nápad!" zvolala. „Pojďte, koupíme si loď a pojedeme kolem světa." Uvědomil jsem si, že Neil, pro něhož byl Manchester jedním ze čtyř vysně­ných koutů světa, nemá nejmenší potuchy o významu svých slov, a že jeho matka na tuto hru přistoupila, ale pro mne to už náhle nebyla jen hra. Proč ne? Pohlédl jsem na Annu a Douglase; byly to hezké děti, ale jejich dušev­ní obzor omezovaný prostředím, v němž žili, nutně zakrňoval. Za dva roky vyjdou oba ze školy a ani u jednoho se zatím neprojevily nějaké sklony k akademickému vzdělání, a co se týče dvojčat, beztak již zaostalých za jejich městskými vrstevníky, bylo dost nepravděpodobné, že by zničehonic podlehla divům vzdělanosti. Po dvou letech ukončí základní školu a po­tom... Proč tedy ne?

Prolog

Nicméně ono nedělní ráno v mé paměti jasně vystupuje jako jeden z hez-

kých dní. Postavil jsem konvici na rozpálenou plotnu kuchyňských kamen, a zatímco jsem čekal, než voda začne vřít, pustil jsem si rozhlasové zprávy, kde se mimo jiné mluvilo o jachtařském závodě kolem světa. Odnesl jsem hrnky čaje na podnosu nahoru, zavolal na Annu, naši šestnáctiletou dceru, aby přišla do ložnice, kde Neil a Sandy, devítiletá dvojčata, leželi s matkou v posteli a prohýbali se smíchy nad starším Dougl(asem, který jim předváděl jeden ze svých neodolatelných komických výstupů. Douglas koulel očima ze strany na stranu a toporně strnulýma nohama pajdál po ložnici, napodo­buje porouchaného robota. Neil byl ve tváři celý rudý, jak se smál, až nemohl popadnout dech, a dokonce i vážnější Sandy se nadšeně chechtal kašpařinám svého patnáctiletého bratra.

prolog

Přešel jsem po kamenných dlaždicích smě­rujících k obytnému domu, a když jsem otevřel dveře do kuchyně, zalehly ke mne z hořejších ložnic rozštěbetané dětské hlasy. Moje žena Lyn dojíž­děla den co den na motokole do tržního města Leeku za svými povinnostmi porodní sestry na malém mateřském oddělení místní nemocnice ale v ne­děl, s. vyb.rala jeden ze svých dvou „volných" dnů, aby mohla být doma s dětmi, které užívaly víkendového volna ze školy. Neděle nebyla pro rodi­nu Robertsonových ani tak dnem odpočinku jako spíše dnem rodinného obcovaní, kdy se probíraly události uplynulého týdne a diskutovalo o plá­nech na týden příští, dnem návštěv přátel a příbuzných a také dnem, kdy se mohlo zůstat dlouho v posteli, což ovšem neplatilo pro tátu, který se těšil vysade vstávat časně ráno, aby se mohl pilně věnovat způsobu života jejž s. sam vyvolil, podobně jako sedmdesát tisíc dalších servilních dodáváte ů mléka v zemi.

Když se dnes probírám vzpomínkami na náš život na farmě, je pro mne dost tezke zbavit je idylického zdání rustikálního uspokojení, překrývající­ho hlodavé starost, finančních nesnází, tvrdý nevýnosný koloběh farmářské prače, který mi za celých patnáct let umožnil jen čtrnáct dní dovolené a nespokojenost, vyplývající z rozčarování nad tím, jak se všechny naděje a představy hroutí pod drtivými skutečnostmi ekonomické nezbytnosti.

Prolog

Bylo nedělní ráno na podzim roku 1968. Doprovodil jsem očima mlekarensky náklaďák vyjíždějící ze dvora na svou ranní okružní pouť za mlékem rezignovaně jsem si povzdechl a vykročil zpátky k domu. Dojivost opět poklesla, ale patnáct let na mléčné farmě v kopcích Severního Staf-tordsn.ru moje nadšení pro rolnický život citelně ochladilo, a můj zájem o pokrokové metody hospodaření proměnilo v pochmurné odhodlání pře­stat pokles životní úrovně, který v Anglii za předchozích deset let zreduko­val počet malých výrobců mléka o celých padesát procent

Valouny dlážděná cesta obtáčela zadní trakt farmy. Otočil jsem se a po­hledl pres betonový obrubník k chlévům, proměněným teď v moderní kra­vin s přepychovou síní pro dojení a zase zpátky k hranatému skromnému domu jehož tlusté, tři sta let staré zdi z červeného pískovce zjemňoval šedozelený lišejník a dodával jim zdání, jako by spíše vyrůstaly z okolní pudy nez na ni byly postaveny.

Přežili jsme v pacifiku

Dougal Robertson napsal v roce 1973 knihu popisující přežití skupiny osob v pacifickém oceánu. A jelikož se jedná o publikaci již velmi starou, kterou naleznete v knihovně jen náhodou, a v antikvariátu prakticky vůbec, tak ji scanuji a hodlám zde znovupublikovat. Autor je předpokládám asi již po smrti, nechť tedy jeho dílo žije dál.