Tuesday, August 28, 2007

12 hodin na hranici možností

Svítání nás zastihlo při znaveném, skoro mechanickém vybírání vody. Občas se vylejvák na okamžik zastavil, když ruka, která jej svírala, poklesla zmožena spánkem, a pak se škrabání o dno v polorozpomenutém rytmu opět zrychlilo a dohánělo ztracený čas. Seděl jsem na zádi, prokřehlý zimou, sotva vládnoucí pažemi, kterými jsem podle poryvů větru, pohybujících Ednamair ze strany na stranu, natáčel i plachtu. V devět hodin mě v řízení vystřídal Douglas, který po nejhorším lijáku odpočíval, a Lyn s Robinem mi v pokojném deštíku bušili do těla, aby opět zcitlivělo. Pozvolna se vypršelo a vítr už jen pofukoval, rytmus vylejváků zpomalil a konečně ustal docela. Usnuli jsme, sotva jsme poklekli proti lavičce, zcela vyčerpáni, ale stále na vodě, jen občas se probouzejíce, abychom vylili trochu vody ze dna. Klidné moře dosud skrápěl déšť, když jsme snídali kousky sušeného želvího masa a — jako zvláštní pochoutku — ždibec sucharu. Oteplilo se, a jak jsme se tak choulili k sobě pod plachtou, vyprávěla nám Lyn, že v noci napočítala na palubě Ednamair sedm lidí, že za mými zády tušila spíše než viděla další osobu, která nám pomáhala zápolit s bouří. Ačkoli Robin s Douglasem to přijali skepticky, Lyn neústupně trvala na svém, a po pravdě řečeno, jestli jí to uprostřed té strašlivé bouře pomohlo, pak to byl rozhodně cenný příspěvek našemu přežití. Byli jsme v noci mnohokrát nablízku smrti, a kdyby byl kdokoli z nás ve své úloze selhal, mohlo to znamenat zkázu pro všechny. Dvanáct hodin pobytu na hranici věčnosti je dlouhá doba, a maně mne napadalo, jak dlouho mohla naše vyčerpaná těla této výzvě ještě odolávat.

0 Comments:

Post a Comment

<< Home