K večeru

Na sklonku odpoledne se zdvihl vítr a museli jsme skasat plachtu, aby nápor na lana vodní kotvy polevil. S plně roztaženou dryfkotvou jsme teď neklidně pocukávali na konci kotevního lana a příkře se hroužili do krátkých vln, jež se tu a tam převalily přes příď a spíše nepříjemně než nebezpečně se nahrnuly do joly. Vyvažovali jsme jolu tak, aby piula s poněkud zdviženou přídí a skasanou plachtu jsme znovu rozvinuli.
Mohli jsme takhle řídit Ednamair plachtou a proti nebezpečnějším vlnám najíždět přídí — některé se zmateně hnaly napříč větru a napadaly nás z boku. V době odpolední svačiny se vítr změnil v prudkou vichřici a ve čtyři hodiny jsem převzal řízení joly sám, neboť se teď chvílemi nebezpečně houpala a měli jsme strach, abychom se nepřevrhli. Vlny se s přibývajícím večerem zvyšovaly a my se chmurně chystali na zlou noc. Vlny šplícha-ly přes na palubu stále častěji a hlídky takřka nepřetržitě vybíraly ze dna vodu. Kolem osmé hodiny spustil déšť, a jak se vítr stáčel k jihu, nabýval rovnoměrně na hustotě, a kolem desáté nás nepřetržitě bičoval těžký liják. Lyn a Robin vybírali vodu a já úzkostlivě pátral v černé noci po zalamujících se vlnách, abych do nich mohl najet přídí, ale občas se přes nás převalil hřeben vlny běžící napříč větrem, a chrstnu! do Ednamair přes bok pět nebo deset litrů teplé slané vody navíc k chladnější dešťové. V půl dvanácté se vítr opět stočil, ačkoli směr bylo obtížno určit, mým jediným vodítkem byla dlouhá pasátová mrtvá vlna, která stále postupovala od jihovýchodu, ale tu bylo vidět pouze v jasných zášlezích blesků, které v nepravidelných intervalech rozsvěcovaly nebesa.
Seděl jsem zcela nehybně, tak jako to dělají zvířata, a nechával po sobě stékat vodu v zaběhlých stužkách, abych si uchoval poslední špetku suché kůže, ale řízení joly a střežení moře a plachty se bez pohybů neobešlo, a postupně jsem promokal, až mi nakonec připadalo, že mi chladná voda proniká přes kůži a maso do samého morku kostí.