Saturday, October 20, 2007

Hnusná noc

Pravidelné škrabání vylejváků neustalo po celou noc. Klečeli jsme s Robinem bok po boku pod žlutou plachtou střechy gumového člunu, kolena otlačená od sklolaminátu, hlavy opřené o lavičku, a vylévali vodu přes bok joly. Nekonečný virbl deště do našich pláštěnek jen ukolébával naše smysly a spánek, který se mi ve chvílích odpočinku vyhýbal, se mne teď snažil zaskočit ze zálohy. Cítil jsem, jak se mi Robin, kterého také zmohla těžká dřímota, opírá o rameno, aby sebou vzápětí škubl a probral se, poslušen tyranie vylejváků. Nějakou bolest jsme už dávno nepociťovali, naše údy se zdály do kosti prosáklé vodou a svraštělým propletencem necitlivých vrásek, tetelili jsme se zimou a vybírali vodu a zpívali, zpívali cokoli, jen aby nám v žilách kolovala krev, a když jsme už únavou ani zpívat nemohli, bušila do nás Lyn pěstmi a vtírala do našich znecitlivělých těl život, ale škrabání a šplíchání vylejváků v neúprosném lijáku neutuchalo, naše naděje, obavy, žízeň, zoufalství, vše zapomenuto v netečném limbu mrákot vyčerpání. Přihlásil se den, šedivý svědek na východní obloze; Robin usnul a jeho klečící tělo, s vylejvákem pevně sevřeným v ruce, se svalilo a padlo bokem do joly, zatímco Lyn klečela a spala opřená o zadní sedačku a přitisknutá ke mně hledala teplo.

Friday, September 28, 2007

Další déšť

Když jsem se uložil k odpočinku, uvažoval jsem o té změně větru o 180° a o tom, jak by asi dopadla loď s ráhnovými plachtami, zaskočená takovouhle bouří a pravděpodobně připravená o stěžně... a potom jsem to pustil z hlavy. Určitě by na tom nebyli hůř než my! Oblačno počasí s občasnými přeháňkami nás provázelo po celý den, vítr se od jednotlivých poryvů zvedl do silného větru, ušlehávajícího vrcholky vln do smetanové pěny, aby pak prudký déšť rozdováděné vody opět zpohlavkoval do poklidné ukázněnosti. Odhadoval jsem, nebo lépe řečeno naslepo hádal, naši poslední polohu jako 6° 50' severní šířky a 240 mil západně od Espinosy, neboť o našem kursu a rychlosti jsem v noci často neměl nejmenší ponětí. Douglas vedl loď celý den a dvojčata vybírala vodu, takže Lyn, Robin a já jsme mohli podřimovat. Během odpoledne zatáhl oblohu na severu opět temný, výhružný mrak a valil se k nám, přinášeje s noční tmou déšť, ve srovnání s předchozí nocí jen průměrný liják, ale dost hustý, abychom s Robinem vylévali vodu jako roboti (vítr nefoukal, takže řídit jolu nebylo zapotřebí) a Lyn nás přitom zahřívala masážemi. Douglas s dvojčaty odpočívali po celodenní práci na přídi a chvíli po večeři, ke které jsme měli sušené želví maso, několik posledních vajíček a libovolné množství vody (dvojčata dostala navíc „nášup" z nouzových zásob, který jim Lyn připravovala každý večer), všichni tvrdě usnuli.

Tuesday, August 28, 2007

12 hodin na hranici možností

Svítání nás zastihlo při znaveném, skoro mechanickém vybírání vody. Občas se vylejvák na okamžik zastavil, když ruka, která jej svírala, poklesla zmožena spánkem, a pak se škrabání o dno v polorozpomenutém rytmu opět zrychlilo a dohánělo ztracený čas. Seděl jsem na zádi, prokřehlý zimou, sotva vládnoucí pažemi, kterými jsem podle poryvů větru, pohybujících Ednamair ze strany na stranu, natáčel i plachtu. V devět hodin mě v řízení vystřídal Douglas, který po nejhorším lijáku odpočíval, a Lyn s Robinem mi v pokojném deštíku bušili do těla, aby opět zcitlivělo. Pozvolna se vypršelo a vítr už jen pofukoval, rytmus vylejváků zpomalil a konečně ustal docela. Usnuli jsme, sotva jsme poklekli proti lavičce, zcela vyčerpáni, ale stále na vodě, jen občas se probouzejíce, abychom vylili trochu vody ze dna. Klidné moře dosud skrápěl déšť, když jsme snídali kousky sušeného želvího masa a — jako zvláštní pochoutku — ždibec sucharu. Oteplilo se, a jak jsme se tak choulili k sobě pod plachtou, vyprávěla nám Lyn, že v noci napočítala na palubě Ednamair sedm lidí, že za mými zády tušila spíše než viděla další osobu, která nám pomáhala zápolit s bouří. Ačkoli Robin s Douglasem to přijali skepticky, Lyn neústupně trvala na svém, a po pravdě řečeno, jestli jí to uprostřed té strašlivé bouře pomohlo, pak to byl rozhodně cenný příspěvek našemu přežití. Byli jsme v noci mnohokrát nablízku smrti, a kdyby byl kdokoli z nás ve své úloze selhal, mohlo to znamenat zkázu pro všechny. Dvanáct hodin pobytu na hranici věčnosti je dlouhá doba, a maně mne napadalo, jak dlouho mohla naše vyčerpaná těla této výzvě ještě odolávat.

Wednesday, August 22, 2007

Liják

Náhle přehlušil všechen ten hřmot Lynin hlas, přicházející ze tmy, jako by z jiného světa. Zcela zřetelně jsem zaslechl, jak pronáší: „Masíruj ho, Robině!" Nicméně když jsem proti sobě uviděl Robina, natahujícího ke mně ruce, necítil jsem vůbec nic. Pomalu mi vtíral do těla cit, teplýma rukama mi třel záda a žebra, až se mi podařilo přeřvat rámus deště: „Už je lo dobrý, Robině, díky." Ocitli jsme se uprostřed průtrže mračen a nemohli jsme vědět, co nás ještě čeká. Přišlo to jako rána bucharem zpoza našich /.ad — do plachty, kterou jsem se pracně pokoušel jolu řídit, se divoce opřel vítr, déšť se náhle zmírnil, ale přes záď vychrstly vlnky rozkurážené větrem, dryfkotva podržela příď a Ednamair, čelící nové hrozbě, se povážlivě zhoupla. „Zpívejte!" vykřikl Douglas. „Zpívejte, ať se zahřejeme!" A začal vyřvávat bezeslovnou verzi Kukaččího valčíku. Zpívali jsme co nás napadlo, od odrhovačky „Jo, to byly časy, starej kamaráde" až po „Bože, nám královnu chraň" a od Beethovenovy Deváté k Třiadvacátému žalmu. Vítr mne šlehal deštěm do tváře a já zoufale skasával plachtu, aby nám z ní nezůstaly cáry. K povyku deště a hromu se teď připojilo pleskání větrem zmítané plachty, posílené šuměním bortících se vln, teplejších než déšť. Vylévači za nejhustšího deště na příliv vody nestačili, zvlášť když jim od padl Robin, aby mne mohl ošetřit, ale už zase ztrátu doháněli, až se konečně ozvalo známé škrabání vylejváků po dně. Se zmírněním vichru polevil i jejich rytmus a vodní tříšť opadla. Spustil jsem plachtu a řídil rozkymácenou jolu opět proti vlnám. Vítr se otočil o 180° a pluli jsme teď zádí na mrtvé vlně. Filtroval jsem v hlavě svoje vědomosti o cyklónových bouřích, ale jakživ jsem se ještě v samém středu takovéhle bouře neocitl, bylo to takřka jako bychom byli polapeni v obrovském gejzíru. Lijavec opět přešel do obyčejného deště a lehce se oteplil; z nejhoršího jsme byli venku.

Monday, July 30, 2007

V bouři

Prudký lijavec nepřestával vytrvale bubnovat do plachty a do přístřešku a s hlasitým sykotem bičovat moře kolem nás, vylejváky šplíchaly a škrabaly o dno, jak v monotónním rytmu nabíraly a vyhazovaly vodu. Lyn s Robinem klečeli pod nepromokavou celtou na dně člunu na kolenou a proháněli vylejváky a Douglas se pokoušel utrhnout chvilku spánku na přídi u dvojčat, ale zespodu už stejně byli prosáklí vodou, jak se do člunu převalila vlna, která na čas získala vrch nad oběma vylévači. V půl druhé ráno se vítr ponenáhlu utišil a déšť padal v takřka svislých provazech. Mému osobnímu břemenu bylo poněkud odpomoženo, když mi mnohem řastější blýskání umožnilo vidět, kam vlastně jolu vedu, a liják také rychle zploštil zalamující se vlny, našemu malému plavidlu tak nebezpečné, ale rytmické záběry vylejváků, šplíchajících dešťovou vodu do moře, se sotva zpomalily. Ve dvě hodiny ustal vítr docela, zato déšť k našemu úžasu zdvojnásobil na intenzitě a znatelně ochladí, až jsem si začal říkat, jestli se ne¬strhne krupobití. Vylejváky zabíraly pořád rychleji a mně byla taková zima, že jsem si ani nepovšiml naříkavého zvuku, který se mi dral z hrdla. Blesky syčely a šlehaly stále silněji a častěji a nad mořem se dunivou ozvěnou nesly ohlušivé údery hromu. Liják zdvojnásobil a pak ještě dvakrát zesílil, až se z nebes lily celé záplavy vody, z rachocení bouře ke mně pronikalo Sandyho vzlykání a Lyniny modlitby a vylejváky ve snaze udržet krok s přívalem vody horečně zrychlovaly rytmus. Douglas už také vybíral vodu, zatímco dvojčata přidržovala přístřešek na přídi, aby z něho nestékalo do joly. Seděl jsem jako socha, chlad mi pronikal až do morku a moje ruce pevně svíraly plachtu, připraveny ji v momentě příštího nárazu větru přitočit příslušným směrem. Oči jsem napínal do záře blesků a pátral po plováku označujícím polohu vodní kotvy. Držela se vytrvale před námi.

Mimochodem, i u téhle knihy se mi podařilo přijít o předlohu, ale pracuje se na náhradě.. V knihovně jí mají stále, jen si musím opět půjčit a oscanovat. A k tomu jí musí ten kdo jí má teď vrátit.

Thursday, July 05, 2007

Jaké to je

Mimochodem, uvědomuje si vůbec někdo, jak šílené to musí být, skončit na otevřeném oceánu jen v malém člunu? Relativně bez naděje na záchranu, bez zásob jídla a vody.. Bez možnosti si nějak přivolat pomoc? Pravda, dneska je snad každá loď vybavená nějakou vysílačkou, umožňující o pomoc volat v relativně širokém okolí, ale stejně.. Osobně bych něco podobného nechtěl zažít.. Člověk je pak sice viděn jako hrdina, co neztratil nervy a přežil, nicméně ta cena je dost vysoká..

Friday, May 25, 2007

K večeru

Na sklonku odpoledne se zdvihl vítr a museli jsme skasat plachtu, aby nápor na lana vodní kotvy polevil. S plně roztaženou dryfkotvou jsme teď neklidně pocukávali na konci kotevního lana a příkře se hroužili do krátkých vln, jež se tu a tam převalily přes příď a spíše nepříjemně než nebezpečně se nahrnuly do joly. Vyvažovali jsme jolu tak, aby piula s poněkud zdviženou přídí a skasanou plachtu jsme znovu rozvinuli.
Mohli jsme takhle řídit Ednamair plachtou a proti nebezpečnějším vlnám najíždět přídí — některé se zmateně hnaly napříč větru a napadaly nás z boku. V době odpolední svačiny se vítr změnil v prudkou vichřici a ve čtyři hodiny jsem převzal řízení joly sám, neboť se teď chvílemi nebezpečně houpala a měli jsme strach, abychom se nepřevrhli. Vlny se s přibývajícím večerem zvyšovaly a my se chmurně chystali na zlou noc. Vlny šplícha-ly přes na palubu stále častěji a hlídky takřka nepřetržitě vybíraly ze dna vodu. Kolem osmé hodiny spustil déšť, a jak se vítr stáčel k jihu, nabýval rovnoměrně na hustotě, a kolem desáté nás nepřetržitě bičoval těžký liják. Lyn a Robin vybírali vodu a já úzkostlivě pátral v černé noci po zalamujících se vlnách, abych do nich mohl najet přídí, ale občas se přes nás převalil hřeben vlny běžící napříč větrem, a chrstnu! do Ednamair přes bok pět nebo deset litrů teplé slané vody navíc k chladnější dešťové. V půl dvanácté se vítr opět stočil, ačkoli směr bylo obtížno určit, mým jediným vodítkem byla dlouhá pasátová mrtvá vlna, která stále postupovala od jihovýchodu, ale tu bylo vidět pouze v jasných zášlezích blesků, které v nepravidelných intervalech rozsvěcovaly nebesa.
Seděl jsem zcela nehybně, tak jako to dělají zvířata, a nechával po sobě stékat vodu v zaběhlých stužkách, abych si uchoval poslední špetku suché kůže, ale řízení joly a střežení moře a plachty se bez pohybů neobešlo, a postupně jsem promokal, až mi nakonec připadalo, že mi chladná voda proniká přes kůži a maso do samého morku kostí.