Ponorka?

Naše polední poloha 6 severní šířky a 240 mil západně od mysu Espinosa nás povznesla na duchu, neboť východní vlek proudu se už neprojevoval jen na papíře, ale taky ve skutečnosti (jak jsem aspoň doufal). Strávil jsem jistý čas výrobou pevného lana, které by vodní kotvu a plovák udrželo; materiál, schopný vydržet ustavičné tření, jemuž bylo lano vodní kotvy vystaveno, nám pomalu docházel. Chlapci se zabavovali „dvaceti otázkami" a potom nám Robin vyprávěl o svých toulkách po Jugoslávii a Řecku, zatímco Lyn přičinlivě látala naše rozedrané oblečení. Odpoledne bylo zataženo, ale nepršelo a zdálo se, že želví maso půjde ještě zachránit, vydrží-li nám suché počasí i nazítří. Když jsme před příchodem noci sbírali sušší kusy masa, vykřikl náhle Douglas: „Světlice!" Jak jsme se drali o nejlepší výhled, Ednamair se povážlivě vyklonila a nad mořem se rozlehlo běžné volání „Vyvažovat!" Nic jsem neviděl a Lyn si také nebyla moc jistá, ale Douglas nás ujišťoval, že zahlédl zelenou světlici, signál používaný často při manévrech ponorkami, a že ji viděl stoupat i klesat (padající hvězdy nestoupají!). Pozorně jsme v houstnoucí tmě přejížděli zrakem po moři, ale po nějakém světle ani památky. Vytáhl jsem baterku a vysílal příslušným směrem nouzový signál, ale oběť jedné ze tří zbývajících světlic mi připadala neospravedlnitelná, neboť ponorka mohla vynořit pouze periskop a navíc ani nemusela být na naší straně obzoru. Ačkoli jsme tiskli uši na trup Ednamair, hluk motorů jsme neslyšeli. Rozhodl jsem se ještě počkat, ale když se žádná další známka její přítomnosti neobjevila, odepsal jsem ji jako další nezdar. Přijímali jsme takováto zklamání celkem lhostejně. Viděl jsem v tom zdravý příznak, že se už neupíná-me k záchraně zvenčí jako naší hlavní naději.