Nebezpečí zatopení joly

Přes odpoledne ještě několikrát sprchlo a protože déšť moře uhladil, mohli jsme vodní kotvu zase pootevřít, roztáhnout plachtu a pokračoval v našem kursu na sever. Mrtvé vlny, stále takřka pět metrů vysoké a našemu nízkému volnému boku dost nebezpečné, nás uváděly do postavení, v němž žádná alternativa opatrnosti neexistovala — možnost, že by se nám po zatopení joly dostalo ještě další šance, byla mizivá, neboť všechny naše zásoby a čerstvá voda by vzaly za své, nemluvě o tom, že bychom pravděpodobně přišli o život, kdyby nás napadli žraloci. (Žraloka přiláká a vyprovokuje k útoku všechno, co se zmítá a šplíchá při hladině.) Uvažoval jsem o přednostech a nevýhodách nafukovacího dílu, který sice dobře sloužil jako opěradlo střední lavičky, ale při výměně míst byl jenom na obtíž, a dospěl jsem k rozhodnutí, že bude nejlepší, když půjde z joly. Vytáhli jsme tedy vodní kotvu, rukáv k ní přivázali a zase jsme ji spustili, takže rukáv plul teď v naší stopě a označoval naši polohu dryfkotvy. Všichni jsme se shodli, že přírůstek místa za trochu nepohodlí rozhodně stojí.
Večer se rozklenula zářivá duha a v očarování jsme zírali na hýřivou paletu barev, které potáhly oblohu, moře a řídnoucí mraky nádherným desénem pacifického západu slunce.