Na půl cesty

Hned první dopoledne v jole jsme zaznamenali nový přírůstek mořské pláčí říše: zvědavě nás obkroužil modronohý tichomořský terej a přistál na moři o kousek dál. Tříbil si zobákem peří a nápadně, jak mají tihle ptáci ve zvyku, si nás prohlížel. Náhle jsem zatajil dech a vzápětí varovně vykřikl. Viděl jsem, jak vzhůru k ptákovi stoupá pod hladinou žralok. Terej po mně zvědavě zašilhal, ale pak sám vycítil blízkost nebezpečí a strčil hlavu pod vodu. Žralok, vzdálený už jen pár metrů, se k němu rychle přibližoval, ale terej k mému úžasu namísto aby uletěl, klovnul třikrát nebo čtyřikrát žraloka do rypce, a teprve když se žralok znovu ponořil, roztáhl křídla a odletěl, žralok byl mladý a snad jen zvědavý, ale rád bych býval věděl, jak by asi lerej pochodil, kdyby to byl starší a hladovější kus. V noci nám bez střechy nad hlavou byla zima a vděčně jsme se vyhřívali na slunci. Když jsme roztřídili maso a zbavili se všech těch oslizlých kusů (neprojevili o ně zájem ani mořští supové!), vytáhli jsme dryf kotvu na palubu a vztyčili plachtu, přitaženou otěžemi k přídi. Lehký jižní vítr nám umožňoval vést jolu na severovýchod a s pomocí pádla, kterým jsme ji udržovali v kursu, to šlo hladce. Čekalo nás ještě šest set mil, bezmála půl cesty k pobřeží jsme měli za sebou!