Likvidace člunu

Nařídil jsem Douglasovi, aby odřízl postranice obou průlezů, které se budou hodit na pláštěnky do deště, a když jsem si připravil vhodný kus plachtoviny, odebral jsem se na Ednamaira. přetáhl ho přes příď, aby do ní nešplíchala vodní tříšť. Nejdřív jsem z joly vybral vodu, a pak jsem přivázal spodní lík plachty k přídi, aby se jola dostala zádí ke člunu, a kusem provazu připevnil k zádi vlečná lana. Potom jsem se pustil do úklidu. Pracně vyškrabané a očištěné želví krunýře letěly přes palubu. Hned za nimi šly plovací vesty. Pečlivě jsem to uvážil; byly z kapoku, prosáklé vodou a každá měla kolem dvaceti kilogramů; na vodě by nám tedy moc nepomohly, ještě tak ke dnu — pryč s nimi. Následovaly různé trofeje, kusy dřeva a kovový šrot — samé zbytečnosti, které zůstaly zachovány jen díky tomu, že byly na jole — prázdná pouzdra od světlic, želví ploutve a konečně plátěný obal člunu, zbytečný a neforemný balík. Douglas zatím odřezával ze člunu všechny použitelné kusy lanoví a ukládal je do pytle od cibule. Upevnil jsem plachtu přehozenou přes příď a vrátil jsem se do člunu. Dvojčata přelezla na Ednamair, aniž by si jejich svižná těla dělala problém s rovnováhou. Potom se do malé joly pracně vsoukala Lyn a po ní Robin, kterému už seděla v očích předtucha katastrofy; Douglas a já jsme zůstali na člunu, abychom dílo zkázy dovedli do konce.