Klystýr

Dno joly bylo zalité dešťovou vodou smíšenou s trochou želví krve z plachty a mořskou vodou, kterou jsem tam nacákal, když jsem lezl na palubu. Protože k pití nebyla, rozhodli jsme, že ji zužitkujeme pomocí klystýru, takže se přes rektální membránu a intestinální stěnu vstřebá do krevního oběhu. Douglas stáhl z člunového žebříku kus gumového návleku, jehož jeden konec jsem čepelí skalpelu ořezal do kónusu a upravil tak návlek na primitivní klystýrovou trubici. Tu jsme pak připojili k dlouhé hadičce od měchů a Lyn vyrobila z horní části nylonového sáčku nálevku. Nejprve Lyn odborně zavedla klystýr mně, pak Douglasovi, dvojčatům a nakonec sobě (já naléval vodu). Robin klystýr odmítl. Pohlédl jsem na Lyn, která prohlásila, že zatím to ještě nehoří. Tentokrát nešlo ani tak o povzbuzení střevní činnosti, jako spíš o to, abychom vstřebali vodu, která by jinak přišla nazmar. V rozhoupaném člunu to byla komická a nedůstojná procedura, vyžadující pevnou ruku a spoustu trpělivosti, ale zvládli jsme to, aniž bychom moc vody rozlili vedle. Na každého připadlo mezi půllitrem až litrem vody, což při našich scvrklých žaludcích bylo víc, než bychom dokázali vypít.