Želví anatomie

Značně osvěžený jsem se začal dobývat do želvy, a dokonce i se zlomeným nožem jsem to dokázal mnohem rychleji než napoprvé, jednak proto, že tahle byla menší, jednak proto, že byla i mladší a neměla tak tvrdý krunýř. Hodně mi také pomohlo, že jsem se už vyznal v želví anatomii. Obloha byla toho odpoledne blankytně modrá a naše poloha, vypočítaná na 500' severní šířky a 250 mil západně od Espinosy, udávala, že jsme se dostali do oficiálních hranic pásma tišin. Tohle tedy mělo být typické počasí Koňských šířek? Měla přece jen pravdu „Píseň o starém námořníkovi", když tvrdila, že „voda, voda kolkolem a k pití kapka ne"? Zbývaly nám čtyři plechovky, z toho jedna se zpola mořskou, a kdyby ještě v některé z ostatních bylo pod míru ... ale co, třeba zas chytíme nějakou želvu. Přejel jsem očima člun a tělesné pozůstatky Robina a Robertsonovy rodiny. S vodou zvrásněnou kůží, pokrytou vředy a živými skvrnami vyrážky, leželi nehybně na dně člunu a jen občas se vzchopili, aby vybrali vodu, ale ani k tomu se moc neměli, neboť voda v žáru dne příjemně chladila. Pod skrovnou vrstvou masa zřetelně vyvstávaly kosti, za několik posledních dní jsme zhubli požehnaně a náš zdravotní stav rychle chátral. Člun nás svými nároky na tělesné síly pomalu vraždil. Douglas na mne pohlédl přes vodu. „Myslíš, že dneska v noci zaprší, táti?" Pokrčil jsem rameny a zdvihl oči k nebi, ani obláček. „Počítám, že by mohlo," řekl jsem. „A myslíš, že bude pršet?" nenechával se odbýt. „Proboha, Douglasi, já přece nejsem prorok," řekl jsem popuzeně. „Počkáme a uvidíme." Jeho oči vysílaly z hlubokých prolák-lin pod obočím beznadějné pohledy do všech stran modré mořské pláně. Jak jsem ho mohl utěšit, když věděl stejně dobře jako já, že nemusí pršet třeba celý týden a že bychom do té doby všichni zemřeli. „K odpolední svačině bude čerstvá želva, něco z ní vysajeme," řekl jsem. Kdoví, třeba by se dalo žít jen o želvách.