Želva

Ke snídani jsme vypili po doušku vody a zřekli jsem se jakékoli suché potravy, abychom hodnotu vody nesnížili, a potom jsem přelezl na jolu, abych se pokusil ulovit dorádu. Žár slunečních paprsků do hlavy byl jako rány klackem, ústa vyschlá jak ještěrčí káže se zdála plná oteklého jazyka a sebemenší námaha mě zbavovala dechu. Chopil jsem se oštěpu, ale všechny dorády, jako by věděly, že po nich pasu, pluly hluboko pod hladinou. Náraz do zádě člunu upoutal Sandyho pozornost. „Želva!" zaječel. Tahle byla mnohem menší než první. Velice opatrně jsme ji chytili a dopravili přes palubu člunu — Douglas hlídal zobák a ostatní její ostré drápy, aby neprotrhla tkaninu — ke mně na jolu, kam jsem ji už dostal bez potíží. Obalil jsem kolem zlomené čepele kus náplasti a podřízl jsem jí krk. „Chytej krev," zavolala na mne Lyn z člunu. „Trochu jí klidně můžeme vypít." Podržel jsem pod štědrým proudem krve hrnek z plastické hmoty, a jakmile byl plný, nahradil jsem ho dalším.