Jola je pryč

povídali jsme si o lodi, která nás nezahlédly, protože se to přihodilo po posledním dešti, a přeli jsme se, jestli by nás spíš uviděla v noci. Slovo měla dvojčata, když tu náhle Douglas, který držel hlídku, zoufale a zděšeně vykřikl: "tati, jola je pryč"! Proletěl jsme člunem jako střela. Pohlédl jsem na urvaný konec lana, splývající v naší stopě a přervanou signální šňůru vedle něho. Jola byla asi šedesát metrů dále, plachtila pod plnou plachtou a spolu s ní odplouvaly naše životy. Byl jsem nejrychlejší plavec, na nějaké loučení nebyl čas, žraloci nežraloci. Takovéhle myšlenky se mi honily hlavou, když jsem prolézal průlezem, a sotvaže jsem se dotkl hladiny, začal jsem závodním tempem kraulovat za lodí. Zaslechl jsem ještě Lynin výkřik, ale na debatování nezbývalo času. Šlo o to, zda dokážu plavat rychleji než jola hnaná větrem. Když jsem zdvihl hlavu, abych se nadechl, vrhl jsem na ní letmý pohled. Plachta splihla a jola se točila bokem proti vlnám. Začal jsme ještě horlivěji zabíratrukama a kopat nohama. Další otázkou bylo, zda mě nechají na pokoji žraloci. Při pomyšlení na žraloky se mi sevřel žaludek a ruce se rozkmitaly ještě rychleji. Znovu jsem se podíval, ještě třicet metrů, ale už se do ní zas opíral vítr. Necítil jsem sebemenší únavu, nebo náznak svalové křeči, tělo pracovalo jako stroj, jak jsme si razil cestu mořskými vlnami, teď už jen s jedinou myšlenkou v hlavě: jola nebo my.