Úleva, vše dobře dopadlo

Zaplavil mě pocit úlevy a najednou jsem se přistihla, jak si zpívám „Můj milý přichází", tu krásnou píseň z filmu Doktor Živago. Trvalo úlouho, než k nám dopádloval, a když se protáhl průlezem střechy a padl na podlážku, tvář celou popelavou vyčerpáním, přitiskla jsem mu ke rtům sklenici s vodou. Zavrtěl hlavou, ale donutila jsem ho napít se a potom jsem mu strčila do úst kousek hroznového cukru a chovala mu hlavu v náručí, dokud opět nenačerpal sil. A znovu a znovu mi běhal mráz po zádech při vzpomínce, jak jsme byli zoufalí a opuštění, když nás moře odřízlo od Ednamair, naší jediné naděje na přežití, a mého milovaného Dougala. Když jsem se vrátil do člunu, prohlédli jsme drátěné lanko a zjistili, že je pod plastikovou bužírkou na dvou místech překroucené. Přeřízli jsme je, znovu svázali a zkrátili natolik, aby se mezi člun a jolu mohla pro případ nouze upevnit ještě silná nylonová šňůra, načež jsme k jole připevnili dryf-kotvu, která by se automaticky uvolnila, kdyby se Ednamair ještě utrhla od člunu, a zabránila jí v odplutí mimo náš dosah. Nejenže jsme tentokrát dveře do maštale zavřeli, ale i koně jsme spoutali! Nerad bych svůj plavecký výkon opakoval podruhé.