Stěhujeme se

Déšť ustal časně ráno před úsvitem, a sotvaže se první paprsky slunce dotkly člunu a začaly ohledávat naši živou kůži hřejivými prsty^ světla, vyslovil jsem naději, že se patrně dneska přesuneme na jolu. Žádné bouřlivé nadšení jsem neočekával, nicméně nedostatek nejmenšího projevu zájmu mě trochu zklamal a sám sebe jsem překvapil otázkou, jestli raději nechtějí zůstat na Člunu. Každé ráno pprohlašovali, že už na člunu takovou noc, jako byla poslední, nepřestojí, ale dnes to bylo jiné, neboť tato noc byla skutečně poslední a neznámá budoucnost zela před námi. Robin váhavě prohlásil, že by to ještě pár dní vydržel, Lyn dělal starost omezený prostor a rovnováha, Sandy chtěl na jolu, Neilovi to bylo celkem jedno, měl jenom hlad, a Douglas uvažoval, jestli nás nezabije vlna, když se moře rozbouří. Rozhodnutí nakonec zůstalo na mně. „Tak dobře, stěhujeme se do joly," vyřešil jsem.