Chytání vláhy

Naše poloha o polednách, 5° 15' severní šířky a 250 mil západně od Espinosy, dokazovala, že jsme dosáhli Koňských šířek; dopluli jsme do oblasti dešťů za patnáct dní. Střízlivě jsem uvažoval, že kdybychom byli zůstali stát na vodní kotvě, kde se Lucette potopila, a doufali, že nás někdo zachrání, byli bychom teď už dávno po smrti. Urazili jsme asi čtyři sta mil, dobrých sedm set nás ještě čekalo, a měli jsme stejně, ne-li dokonce více potravy a vody, než když jsme vypluli. Náš zdravotní stav se sice zhoršil, ale věřil jsem, že přírůstek zásob vody to zas pomůže napravit. V podstatnější zlepšení, aspoň dokud člun neopustíme, jsme doufat nemohli. Sžíraly mne stále silné pochybnosti, zda se na Ednamair se vším nezbytným vybavením vůbec vejdeme. Když jsme se na ni na Galapágách všichni nalodili, zůstalo jí jen kolem patnácti centimetrů volného boku a patnáct centimetrů uprostřed Pacifiku a mezi žraloky není právě mnoho. I kdyby se mi povedlo zachránit ze člunu část vzduchových komor, jejich použití k zajištění větší plovatelnosti by bylo dost obtížné. A pod vodu jít nesmíme ani jedinkrát, neboť i kdybychom se zachránili, voda a zásoby by byly zmařeny. Jak jsem tak v duchu sestavoval seznam věcí, jež bychom si nutně museli vzít do joly s sebou, obíral jsem se nápadem vyzkoušet, zda se tam vůbec vejdeme, ale pak jsem to pustil z hlavy a rozhodl jsem se okamžitě začít s propagační kampaní absolutní nutnosti bezpodmínečné poslušnosti, jakmile přesídlíme na jolu, nebo jinak by se mohla lehce převrhnout. Znovu se rozpršelo a déšť přešel ve vytrvalý lijavec. Budeme muset opatřit jolu střechou, aby do ní tolik nepršelo. K chytání deště ji potřebovat nebudeme, jestliže takovéhle počasí můžeme čekat i nadále. Ale přesto jsem byl rád, že Starý námořník neměl pravdu!