Konec 17tého dne

Teď už bylo na člunu volněji, a za přispění Douglase, který mě vyvažoval, jsem se přesunul na příď a přetáhl přes přední steh plachtu přístřešku, zakrývaje tak jolu od střední lavičky k přídi, a když jsem pak obě strany stříšky přivázal k lubům, vznikl jakýsi stan, pod kterým mohla alespoň dvojčata najít útočiště. Pro většinu drobnějších kusů naší výzbroje se našlo místo v přídi, kdežto plechovky s vodou, hrnky a vylejváky byly uloženy pod zadní sedačkou. Bedýnku se sušeným želvím masem a rybami jsme položili na dno joly za střední lavičku. Dvojčata vecpala svá drobná těla pod přístřešek na přídi, Lyn a Robin se uložili po stranách bedničky se sušenou stravou a já s Douglasem jsme seděli na střední lavičce a opírali se o nahuštěný rukáv. Když se snesla noc, začali jsme hledat pro své zhnisané údy pohodlí, ale ať jsme se převraceli jak chtěli, nepoddajné dřevo a sklolaminát našim útrapám neulevily. Dostalo se nám však i jistých odškodnění, protože jsme už nemuseli dofukovat člun, nanejvýš čas od času přihustit límec, ani vybírat vodu, neboť moře bylo klidné, a taky nám nehrozily útoky do zadku, kterými nás na člunu častovaly dravé dorády — naše zadnice chráněné sklolaminátem se tedy dočkaly klidu, třebaže za cenu jisté ztráty pohodlí! Nad našimi hlavami, kde jsme si zvykli vidět člunovou střechu, strop jeskyně, která, nás chránila před opuštěností oceánu, problikávaly z klenby zachmuřené oblohy hvězdy. Tak jako albatrosům a buřňákům, zalétajícím daleko od pevniny, byla i nám teď střechou obloha, špižírnou oceán a naší silou vítr, třebaže té jsme měli momentálně tak málo, že jsme mohli Ednamair po celou noc nechat lenošit na vodní kotvě.