Kolkolem nebude nic

Mlčky jsme zírali na to, co z člunu zbylo, když jsme se vzdalovali od jeho potápějících se pozůstatků. Dobře nám posloužil, a teď, jak tak jednotlivé kusy proplouvaly kolem, nás jímal smutek, neboť až nám zmizí z očí i ty, nebude kolkolem nic, na čem bychom spočinuli pohledem... nic než moře. Starý dobrák Siggy, jeho dar byl pro nás přes dva týdny hotovými nebesy a zbylé díly nám ve chvílích nouze ještě dobře poslouží. Přenesl jsem svoji pozornost zpátky k jole. Dvojčata se šťastně uvelebila na svých místech v přídi, Lyn s Robinem seděli každý po jedné straně stožáru na střední lavičce a Douglas a já na zádi. Plachtu jsme stáhli dolů a spustili vodní kotvu, aby se Ednamair bez naší pomoci držela přídí proti vlnám, než si poradíme s želvou. Vytáhli jsme ji s Douglasem na povel přes záď a zajistili její divoce bijící ploutve a vzteklý zobák. Zatím šlo všechno dobře. Dařilo se nám udržovat rovnováhu i s mimořádným zatížením želvy na palubě a Ednamair bezpečně prořezávala vlny, aniž bychom nabrali jedinou kapku vody. Vlny sice nebyly nijak vysoké, ale byl to povzbuzující začátek. Ostatní posádce Ednamair se doposud nedostalo výsady pozorovat moje obratné zacházení s řeznickým nožem, a hbitě jsem se tedy pustil do práce, abych jim to vynahradil. Můj žabikuch se podobal spíš pile než ostrému noži, a jakkoli rychle se mi podařilo proříznout tepny a zachytit krev, aniž by jí příliš uteklo, prokutat se tvrdým břišním pancířem trvalo značně dlouho. Dopřáli jsme si obvyklých krvepijných orgií (zviáště Robinovi tenhle mok zachutnal a vypil ho dva plné hrnky), snědli jsme kus libového masa k obědu a začali uklízet a třídit zpřeházené díly střechy, kusy provazů a plachtoviny, rezervní dryfkotvu, kápě do deště a zásoby. Nafukovací díly byly zatím přivázány k boku; abychom je mohli připevnit natrvalo, museli jsme si nejdřív nachystat dostatek šňůr a lan.