Konečně na cestě k domovu

Vyměnili jsme si s Douglasem místa s Lyn a Robinem, což byla dost riskantní záležitost, která se z mé strany neobešla bez spousty nesalónních slov a ostatním řádně nahnala strachu. Malinká jola se nebezpečně kymácela a pacifický vzduch trhaly panické výkřiky: „Vyvažujte! Vyvažujte!" Výměna míst byla nutná, když jsme se měli s Douglasem dostat ke kormidlu, neboť Lyn ani Robin s ním zacházet neuměli, právě tak jako nedokázali určit směr, kterým loď řídit, a ačkoli byl Douglas znamenitý skulér, bylo to poprvé, co musel pádla používat jako kormidla. jola plula v lehkém větříku sotva půluzlovou rychlostí, a když jsme se opět usadili, povídali jsme si o severním Staffordshiru, kde se Lyn a děti narodily, o zvlněných kopcích a údolích v pohoří Peaku. Tehdy jsme také začali poprvé mluvit o předmětu, který se měl posléze stát hlavním tématem našich debat: o restauraci s domácí kuchyní, kterou si otevřeme v seve-ro-staffordshirském městě Leeku a která se měla jmenovat „Dougalova kuchyně". Poskytovalo nám to báječnou příležitost hovořit o jídle. Naši polední polohu jsem odhadl na 5° 30' severní šířky a 245 mil západně od Espinosy; poprvé ode dne, kdy se Lucette potopila, jsme nabrali východní kurs, a měl jsem pocit, že jsme už dost daleko na severu, abychom mohli počítat s jistou rychlostí a směrem protiproudu, který probíhá pásmem tišin ve východním směru. Konečně jsme byli na cestě k domovu!