Čapněte ho, já ho sním!

Po poledni déšť přešel a kolem druhé hodiny obkroužil jolu další ticho-mořský terej, tentokrát docela mladičký, a přistál na hladině, zkoumaje naše podivné vzezření. Když usoudil, že jsme celkem neškodní, zakroužil kolem nás ještě jednou a skládaje svá půldruhametrová křídla, snesl se dolů a přistál Douglasovi, který seděl na zádi, na rameni. Douglas, připomínající v tu chvíli Dlouhého Johna Silvera, zašilhal po deseticentimetrovém zobáku, ostrém jako břitva a vzdáleném na šířku dlaně od jeho pravého oka, a spěšně se odvrátil, aby po něm pták neklovnul. Terej se choval zcela nebojácně, a zatímco jsme se obdivovali jeho krásnému opeření a proudnicovým tvarům, nedokázali jsme nevidět v něm v duchu alternativní zdroj potravy. Řekl jsem, co jsem o mořských ptácích včdčl, že jsou slaní, Šlacho vití a zavšivení. Nakonec jsme se sjednotili, že jedině mimořádná nouze by nás mohla přimět uvažovat o těchto ptácích jako o potravě, když tu zapípal z přídě tenký hlásek: „Čapněte ho, já ho sním!" Užasle jsme se otočili k Neilovi, který tahle slova pronesl a ujistili ho, že si může vzít kus želvího masa, jestli má hlad. Bylo vidno, že se my dospělí přece jen přizpůsobujeme pomaleji!