Zpět pro plovák

Druhé veslo nám sloužilo jako stěžeň, a kdybychom ho chtěli strhnout, neobešlo by se to bez značné ztráty času a notného zmatku, a tak se Douglas vztekle zapřel do vesel a mocnými záběry, napínaje ochablé svaly jako provazy, vrhal jolu kupředu. Minulo patnáct minut, a aniž by dosud polevil v rytmu, získával proti dorážejícím vlnám metr za metrem. Dech se mu dral z hrdla v sípavých vzlycích. „Výborně, Dougu, už máme půl za sebou," povzbuzoval jsem ho. Plovák byl pořád nějakých sto metrů daleko, začal jsem mu udávat vzdálenost, která nás od něho dělila; osmdesát metrů, šedesát, a tak dále, a třebaže bylo vidět, že se jeho úsilí mění ve zkoušku vytrvalosti, umíněně se odmítal vzdát. Postupně jsme se přibližovali, až jsem konečně po pětatřiceti minutách mohl opět přivázat přetržené lano k očku na přídi. Douglas seděl na lavičce a lapal dech a Lyn mu spěšně podala vodu a kousek hroznového cukru z železných zásob. Věděl jsem, že Robin a já bychom to nedokázali ani s oběma vesly a že můžeme být vděčni jen Douglasově veslařské praxi (byl to jeho oblíbený sport). Byla to i prospěšná lekce, názorně dokazující, jak obtížné by bylo na rozbouřeném moři kohokoli nebo cokoli zachraňovat, obzvláště ale pádlo, neboť to by znamenalo rozebrat nejdřív stožár! Douglas nám dokázal, že je pořád v dobré kondici, a potěšilo mě vědomí, že až bude za nehybného ovzduší zapotřebí veslovat, zvládneme i to.