Musíme dostat kluky na pevninu

Napadlo mě, že by nebylo na škodu, kdyby se seznámili s průběhem plavby k pobřeží a ukázal jsem jim na mapce, kde se asi nacházíme, a sdělil přibližný počet dní, které nás ještě dělí od pevniny. Zevrubně jsme probrali otázku rychlosti naší plavby, a když jsem poznamenal, že v blízkosti pobřeží, řekněme takových dvě stě mil od něho, začneme přes noc veslovat, neboť to už nás proud pohánět nebude, znělo to, jako bychom tam už byli. Snažil jsem se, aby pětatřicet dní znělo jako necelý měsíc, když chtěl Douglas slyšet, jak dlouho nám asi potrvá, než tam dorazíme, ale jeden z nejnebezpečnějších postojů, jež jsme mohli zaujmout, byl ten, že to bude snadné, anebo že moře je naším přítelem. Z tvrdě nabyté zkušenosti jsem věděl, že ačkoli země může být k člověku laskavá, moře je nestranné jako obloha, a že v prostředí, kde se všichni ostatní živočichové adaptovali a zdokonalovali svoje prostředky přežití celé milióny let, naše šance na přežití v jejich středu záleží na tom, jak dokážeme přizpůsobit dřívější zkušenost současným podmínkám. Naše schopnosti zhotovovat nástroje, psychicky, fyzicky a psychologicky si navzájem pomáhat a namísto zbraní používat k útoku i obraně svých vědomostí, to byly vlastnosti, které nám měly umožnit život na moři. Že se dá na moři a z něho žít, to už teď nebyla pouhá možnost, ale skutečnost. „Musíme dostat kluky na pevninu!" řekla Lyn na samém začátku: dokážeme to. Poprvé jsem to věděl zcela jistě a toto vědomí mi rázem svalilo kámen ze srdce. Pohlédl jsem přes střední lavičku na Lyn, nepohodlně schoulenou na přídi, paže kolem ramenou dvojčat, a rozvažoval jsem, zda jí toto své osvícení nemám přinést jako dárek k narozeninám, ale když mi pohlédla do očí, spatřil jsem v nich nejen lásku, ale i němé potvrzení, že moje zpráva našla adresáta. Byli jsme spolu bezmála dvacet let a stále mne dokázala něčím překvapit. Opravdově jsem cítil, že to věděla po celý čas a že jsem to byl já, kdo právě přijal toto poselství!