Narozeniny uprostřed Pacifiku

Odpoledne jsme pokojně odpočívali a povídali si o různých milých příhodách, které jsme zažili o jiných narozeninách. Po dlouhé narozeninové svačině, třiceti minutách pomalého žvýkání a usrkávání vody, jsme Lyn zazpívali „Šťastné narozeniny". V malé loďce uprostřed Pacifiku to znělo trochu zvláštně, ale naší morálce to nepochybně prospělo, a když kolem nás padlo večerní ticho, zazpívali jsme si řadu dalších písniček; Robin zpíval velšské lidové, já skotské a Lyn anglické. Naše hlasy se v mírumilovné náladě pacifického západu slunce zvonivě rozléhaly a v jednom okamžiku se mě zmocnil pocit ztotožnění s naším okolím a věděl jsem, že vytrváme, že dokážem jít dál, že nejen přežijeme, ale že dospějeme k životnímu stylu, který nebude mít jiný cíl než život na moři, život z moře. Byl to pak šok, když jsem si uvědomil, že dvojčata, ačkoli s námi zpívala všechny písničky, které znala, mohou mít strach, že už k tomu de facto došlo, že takhle budeme žít ještě dlouhé měsíce.