Liják

Náhle přehlušil všechen ten hřmot Lynin hlas, přicházející ze tmy, jako by z jiného světa. Zcela zřetelně jsem zaslechl, jak pronáší: „Masíruj ho, Robině!" Nicméně když jsem proti sobě uviděl Robina, natahujícího ke mně ruce, necítil jsem vůbec nic. Pomalu mi vtíral do těla cit, teplýma rukama mi třel záda a žebra, až se mi podařilo přeřvat rámus deště: „Už je lo dobrý, Robině, díky." Ocitli jsme se uprostřed průtrže mračen a nemohli jsme vědět, co nás ještě čeká. Přišlo to jako rána bucharem zpoza našich /.ad — do plachty, kterou jsem se pracně pokoušel jolu řídit, se divoce opřel vítr, déšť se náhle zmírnil, ale přes záď vychrstly vlnky rozkurážené větrem, dryfkotva podržela příď a Ednamair, čelící nové hrozbě, se povážlivě zhoupla. „Zpívejte!" vykřikl Douglas. „Zpívejte, ať se zahřejeme!" A začal vyřvávat bezeslovnou verzi Kukaččího valčíku. Zpívali jsme co nás napadlo, od odrhovačky „Jo, to byly časy, starej kamaráde" až po „Bože, nám královnu chraň" a od Beethovenovy Deváté k Třiadvacátému žalmu. Vítr mne šlehal deštěm do tváře a já zoufale skasával plachtu, aby nám z ní nezůstaly cáry. K povyku deště a hromu se teď připojilo pleskání větrem zmítané plachty, posílené šuměním bortících se vln, teplejších než déšť. Vylévači za nejhustšího deště na příliv vody nestačili, zvlášť když jim od padl Robin, aby mne mohl ošetřit, ale už zase ztrátu doháněli, až se konečně ozvalo známé škrabání vylejváků po dně. Se zmírněním vichru polevil i jejich rytmus a vodní tříšť opadla. Spustil jsem plachtu a řídil rozkymácenou jolu opět proti vlnám. Vítr se otočil o 180° a pluli jsme teď zádí na mrtvé vlně. Filtroval jsem v hlavě svoje vědomosti o cyklónových bouřích, ale jakživ jsem se ještě v samém středu takovéhle bouře neocitl, bylo to takřka jako bychom byli polapeni v obrovském gejzíru. Lijavec opět přešel do obyčejného deště a lehce se oteplil; z nejhoršího jsme byli venku.