Prolog

Vzápětí přišla do ložnice Anna, zeširoka rozzívaná, dlouhé zlaté vlasy v bohaté cuchanině na ramenou svého župánku. Cestou šťouchla Douglase pěstí a než jí to bratr stačil oplatit, hbitě skočila do postele vedle matky, a potom se jejich smích zvolna utišil, jak jsme začali mluvit o škole, o Douglasově ragby, Annině horolezectví, novém učiteli dvojčat, až jsme se konečně oklikou dostali k světovému závodu plachetnic. Zaujatě naslou­chali mému vyprávění o nebezpečích a útrapách, které hrozí osamělým jachtařům na širém moři, a najednou jsem nenacházel slov, jimiž bych výstižně popsal nepřátelský charakter oceánu dětem, které se dostaly nej­dále k mořskému pobřeží a jejichž představa obrovské vodní rozlohy odpovídala zhruba místnímu rezervoáru.

Neil a Sandy zmlkli, zatímco Anna a Douglas se živě vyptávali a Lyn vyprávěla o námořních dobrodružstvích, která jsme zažili v Hongkongu, ještě než jsme začali farmařit, když pojednou Neil vykřikl: „Táta je přece námořník, tak co bychom si taky nevyjeli kolem světa?" Lyn se rozesmála. „Skvělý nápad!" zvolala. „Pojďte, koupíme si loď a pojedeme kolem světa." Uvědomil jsem si, že Neil, pro něhož byl Manchester jedním ze čtyř vysně­ných koutů světa, nemá nejmenší potuchy o významu svých slov, a že jeho matka na tuto hru přistoupila, ale pro mne to už náhle nebyla jen hra. Proč ne? Pohlédl jsem na Annu a Douglase; byly to hezké děti, ale jejich dušev­ní obzor omezovaný prostředím, v němž žili, nutně zakrňoval. Za dva roky vyjdou oba ze školy a ani u jednoho se zatím neprojevily nějaké sklony k akademickému vzdělání, a co se týče dvojčat, beztak již zaostalých za jejich městskými vrstevníky, bylo dost nepravděpodobné, že by zničehonic podlehla divům vzdělanosti. Po dvou letech ukončí základní školu a po­tom... Proč tedy ne?