S příchodem tmy a první postavenou hlídkou jsem pocítil další nárazy a hryzáni dorád do dna člunu a umínil jsem si, že ráno zkusím jednu ulovit. Neil a Sandy mně pomohli nafukovat člun a vysoušet vodu, která teď pronikala podlážkou mnohem hojněji než dříve, a pak se uložili ke spaní. Vypadali tak zranitelně, že mi krvácelo srdce při pomyšlení na jejich vyhlídky: smrt žízní, vyhladověním, nebo jen pomalým vyčerpáním veškerých sil. Té noci jsem v duchu mnohokrát uslyšel Lynin hlas: „Musíme ty chlapce dostat na pevninu," a spánek, který by ulevil břemeni mého svědomí, nepřicházel.

Nepít

Gumový člun se silně houpal ve vlnách a museli jsme ho každou hodinu ilohušťovat, aby zůstal tuhý, a jeho ustavičné kolébání a škubání nijak nenapomáhalo uklidnění křečovitých záchvatů mořské nemoci, kterou trpěli Neil a Robin. Oba byli strhaní a bledí a odmítali dokonce i vodu, navzdory I.yniným úpěnlivým prosbám. Jak tak klouzavě stoupal člun šestimetrovými mrtvými vlnami k lomícím se hřebenům na jejich vrcholcích, modlila se 1 .yn zoufale za klidné počasí a déšť, vyzývajíc přitom ostatní, aby se k jejím modlitbám připojili, a to s takovou naléhavostí, až jsem jí musel připomenout, že svoboda myšlení a náboženské víry je věcí individuální volby a že nemůže nikoho nutit. Lyn po mně vrhla zděšený pohled a modlila se nahlas dále a Robin, který už měl na jazyku nějakou posměšnou poznámku, zmlkl v půli slova a nechal ji nedořčenou; ačkoli se prohlašoval za nekonformní-ho křesťana, náboženská horlivost, s níž se k nám Lyn obracela, ho přivedla do rozpaků. Lyniny modlitby vystřídalo ticho, přerušované jen syčením a řevem tříštících se vln, a Lyn potom ještě dvojčatům tiše zpívala „Pán je můj pastýř", když jsem ukládal stále prázdné plechovky a sklenici s odporně chutnající žlutou kapalinou, nicméně pořád lepší než mořská voda. Nechal jsem sklenici s vodou kolovat, aby si každý před hubenou porcí sucharu trochu usrkl, a připomněl jsem všem, že se naše zásoby povážlivě /menšily a že z nich smíme brát jen minimální dávky. „Musíme se snažit pít necelý litr denně dohromady," řekl jsem. „Zbývá nám už jen dvanáct plechovek a máme před sebou ještě tři sta mil." Litr vody na osobu na tři sta mil, to nevypadalo moc dobře.

Voda

Po vyčerpávajícím dopoledni jsme trochu odpočívali a pak jsme poobědvali doušek vody a několik drobků vitamíny obohaceného chleba, který, ačkoli byl už rozdělen na plátky, se při sebemenším dotyku rozpadával, takže dopravení drobků z obalu k ústům bylo operací, vyžadující značnou opatrnost, pokud jsme je nechtěli roztrousit po člunu. Obvykle přišla vždy trocha nazmar, i když jsme drobky sbírali z oděvu jazykem. Oběd jsme završili dílkem pomeranče. Mraky s postupem dne zhoustly a z vysoké kupy začal v krátkých pře-háňkách padat déšť. Vítr stále sílil, a když nám tříšť lámajících se vln šplí-chala průlezem na zádi do člunu víc a víc vody, utáhli jsme zadrhovací tkanice na bočnicích průlezu co nejpevněji, ale ne zas tolik, abychom si znemožnili větrání. Propíchal jsem velkým zavíracím špendlíkem do prázdných plechovek od pitné vody větší otvory a připravil jsem k nim zátky pro případ, že by některá přeháňka spadla nad námi a přinesla nám vodu, zatímco Douglas dul s vervou do hadičky, aby byl člun na rozbouřeném moři co nejtvrdší. Ednamair hopsala na konci vlečného lana jako štěně na vodítku a už jsem uvažoval, že plachtu stáhnu docela, když začaly ťukat do stříšky kapky deště. Ze středu dešťového lapáku na stříšce vedla dovnitř hadička; když se za ni zatáhlo, vytvořila se ve střeše prohlubeň, pod níž jsme se teď chystali na stočení první dešťové vody. Užaslýma očima jsme zírali na ústí hadičky, jak z ní zvolna odkapává lehce žlutá tekutina, slanější než mořská voda. Jakmile byla sůl ze střechy spláchnuta, podařilo se nám nasbírat něco přes čtvrt litru žlutavé, po gumě chutnající tekutiny, než se přeháňka vypršela. Pohlédl jsem smutně do sklenice s nevábnou kapalinou (stěží se tomu dalo říkat voda); máme-li přežít, budeme si muset příště počínat mnohem šikovněji.

Skoro potopení

Rozhodl jsem se zkrátit plachtu, abych zmenšil tah la vlečná poutka člunu. Douglas přitáhl jolu k boku člunu a přidržoval ji, zatímco já nejistě balancoval na sedačce. Abych plachtu zkrátil, stáhl jsem ji prostě uprostřed provazem, což jí dodalo vzhledu přesýpacích hodin a omezilo její tažnou sílu na polovinu. Právě jsem to dokončil a vstával, abych se vrátil na člun, když se kolem něho vzedmula vysoká vlna a narazila do boku joly. Jak se naklonila, ztratil jsem rovnováhu a padal. V poslední chvíli jsem se zachytil stožáru. Jen taktak jsem neskončil v moři. Páčivý pohyb Ednamair ostře vyklonil a přes lub se do ní nahrnula voda. Než jsem se stačil stožáru pustit a padnout na dno, byla jola zatopená. Naštěstí zůstalo ještě asi osm centimetrů volného boku, a než mohla další vlna zkázu dokončit, vrhl jsem se průlezem ve stříšce do člunu a jola, zbavená mé váhy, se o kousek zdvihla nad hladinu. Vykloněni ze člunu vylévali jsme zoufale několik minut vodu z joly a pomalu jsme nad přílivem vody šplí-chající přes lub začali získávat převahu, až jsme konečně měli sdostatek volného boku, abych se mohl na Ednamair vrátit a vybrat ji opět do sucha. Přemýšlel jsem v noci o možnosti, že bychom nastálo přesídlili do joly a člun opustili, ale tato příhoda mi obtížnost takového manévru jasně ozřejmila. Ze všeho nejdůležitější byl problém plachtění s velice nízkým volným bokem. Teď se mne zmocnily pochybnosti, zda by se nás vůbec do joly šest vešlo, aniž bychom se na širém moři potopili.