Hnusná noc

Pravidelné škrabání vylejváků neustalo po celou noc. Klečeli jsme s Robinem bok po boku pod žlutou plachtou střechy gumového člunu, kolena otlačená od sklolaminátu, hlavy opřené o lavičku, a vylévali vodu přes bok joly. Nekonečný virbl deště do našich pláštěnek jen ukolébával naše smysly a spánek, který se mi ve chvílích odpočinku vyhýbal, se mne teď snažil zaskočit ze zálohy. Cítil jsem, jak se mi Robin, kterého také zmohla těžká dřímota, opírá o rameno, aby sebou vzápětí škubl a probral se, poslušen tyranie vylejváků. Nějakou bolest jsme už dávno nepociťovali, naše údy se zdály do kosti prosáklé vodou a svraštělým propletencem necitlivých vrásek, tetelili jsme se zimou a vybírali vodu a zpívali, zpívali cokoli, jen aby nám v žilách kolovala krev, a když jsme už únavou ani zpívat nemohli, bušila do nás Lyn pěstmi a vtírala do našich znecitlivělých těl život, ale škrabání a šplíchání vylejváků v neúprosném lijáku neutuchalo, naše naděje, obavy, žízeň, zoufalství, vše zapomenuto v netečném limbu mrákot vyčerpání. Přihlásil se den, šedivý svědek na východní obloze; Robin usnul a jeho klečící tělo, s vylejvákem pevně sevřeným v ruce, se svalilo a padlo bokem do joly, zatímco Lyn klečela a spala opřená o zadní sedačku a přitisknutá ke mně hledala teplo.