Zpět pro plovák

Druhé veslo nám sloužilo jako stěžeň, a kdybychom ho chtěli strhnout, neobešlo by se to bez značné ztráty času a notného zmatku, a tak se Douglas vztekle zapřel do vesel a mocnými záběry, napínaje ochablé svaly jako provazy, vrhal jolu kupředu. Minulo patnáct minut, a aniž by dosud polevil v rytmu, získával proti dorážejícím vlnám metr za metrem. Dech se mu dral z hrdla v sípavých vzlycích. „Výborně, Dougu, už máme půl za sebou," povzbuzoval jsem ho. Plovák byl pořád nějakých sto metrů daleko, začal jsem mu udávat vzdálenost, která nás od něho dělila; osmdesát metrů, šedesát, a tak dále, a třebaže bylo vidět, že se jeho úsilí mění ve zkoušku vytrvalosti, umíněně se odmítal vzdát. Postupně jsme se přibližovali, až jsem konečně po pětatřiceti minutách mohl opět přivázat přetržené lano k očku na přídi. Douglas seděl na lavičce a lapal dech a Lyn mu spěšně podala vodu a kousek hroznového cukru z železných zásob. Věděl jsem, že Robin a já bychom to nedokázali ani s oběma vesly a že můžeme být vděčni jen Douglasově veslařské praxi (byl to jeho oblíbený sport). Byla to i prospěšná lekce, názorně dokazující, jak obtížné by bylo na rozbouřeném moři kohokoli nebo cokoli zachraňovat, obzvláště ale pádlo, neboť to by znamenalo rozebrat nejdřív stožár! Douglas nám dokázal, že je pořád v dobré kondici, a potěšilo mě vědomí, že až bude za nehybného ovzduší zapotřebí veslovat, zvládneme i to.

Přetrhlo se lanko

S příchodem jitra ustoupila jasná noc zamračenému větrnému počasí a brzy po ránu už Ednamair netrpělivě pocukávala a vodní kotva se vlekla v návětří za ní. Ke snídani jsme se podělili o létající rybu, která skončila na palubě za Robinovy hlídky, a několik kousků želvího masa. Sotvaže jsme odložili sklenici s vodou, jola se příkře naklonila a Lyn s prudkým výkřikem ukázala na plovák pohupující se asi o sto metrů dále; přetrhlo se lano vodní kotvy! Rychle jsme stáhli plachtu a začali pádlovat zpátky za jasně žlutým plovákem. Jedno z pádel se přitom zlomilo, a rychle jsme je tedy nahradili veslem, k němuž byla přivázána plachta, a na vyklizené střední lavičce zaujal místo Douglas, náš veslařský šampión. Vesloval veslem a pádlem, nerovnou kombinací uplatněnou v nerovném závodě přetížené loďky proti větru a vlnám.

Noční bitky

Soumrak se prohloubil a nadešel čas postavit hlídky. Pod Ednamair se třpytivě blýskaly dorády v nekončící honbě za potravou. Tyto velké ryby představovaly jeden z nejspletitějších problémů našeho bytí. Otázka jak je dostat z vody do joly, jak překlenout těch několik desítek centimetrů, ne, celých mil zkušeností a znalostí, se stávala obsesí dlouhých hodin mého odpočinku. Věděl jsem, že se svým vlastnoručně vyrobeným oštěpem bych dokázal ulovit jen nejmenší dorády, ale ty se ukazovaly jen málokdy a na dosah jsme se k nim už vůbec nedostali. Robin se ze spánku neklidně zavrtěl a najednou se posadil a zaječel: „Kde je hřebík? Nezbyde nám ani troška vody, jestli ho nenajdem!" Douglas, který držel hlídku, na něho zblízka pohlédl. „Spí jako dudek. Všecko je v pořádku, Robině," zkonejšil ho. Robin opět ulehl, a jak si začal skládat dlouhé nohy do nové polohy, nakopl Neila, stáhl plachtu z Lyn a vrazil mi svoje kostnatá kolena do zad. „Bože!" zasténal jsem a praštil ho do těch pitomých kolen pěstí; hbitě s nimi couvl, znovu nakopl Neila, a když se pak převracel na druhou stranu, stáhl z nás všech pogumovanou plachtu a převrhl bedničku s jídlem Lyn na hruď. „Robině!" vykřikli jsme naráz. Trvalo dobrých patnáct minut, než jsme se na svých vykázaných místech opět porovnali, a protože patnáct minut byla asi tak nejdelší doba, po kterou naše skrovně pokryté kosti a boláky dokázaly snášet tvrdý tlak sklolaminátu, začal sebou Robin vrtět nanovo.

Musíme dostat kluky na pevninu

Napadlo mě, že by nebylo na škodu, kdyby se seznámili s průběhem plavby k pobřeží a ukázal jsem jim na mapce, kde se asi nacházíme, a sdělil přibližný počet dní, které nás ještě dělí od pevniny. Zevrubně jsme probrali otázku rychlosti naší plavby, a když jsem poznamenal, že v blízkosti pobřeží, řekněme takových dvě stě mil od něho, začneme přes noc veslovat, neboť to už nás proud pohánět nebude, znělo to, jako bychom tam už byli. Snažil jsem se, aby pětatřicet dní znělo jako necelý měsíc, když chtěl Douglas slyšet, jak dlouho nám asi potrvá, než tam dorazíme, ale jeden z nejnebezpečnějších postojů, jež jsme mohli zaujmout, byl ten, že to bude snadné, anebo že moře je naším přítelem. Z tvrdě nabyté zkušenosti jsem věděl, že ačkoli země může být k člověku laskavá, moře je nestranné jako obloha, a že v prostředí, kde se všichni ostatní živočichové adaptovali a zdokonalovali svoje prostředky přežití celé milióny let, naše šance na přežití v jejich středu záleží na tom, jak dokážeme přizpůsobit dřívější zkušenost současným podmínkám. Naše schopnosti zhotovovat nástroje, psychicky, fyzicky a psychologicky si navzájem pomáhat a namísto zbraní používat k útoku i obraně svých vědomostí, to byly vlastnosti, které nám měly umožnit život na moři. Že se dá na moři a z něho žít, to už teď nebyla pouhá možnost, ale skutečnost. „Musíme dostat kluky na pevninu!" řekla Lyn na samém začátku: dokážeme to. Poprvé jsem to věděl zcela jistě a toto vědomí mi rázem svalilo kámen ze srdce. Pohlédl jsem přes střední lavičku na Lyn, nepohodlně schoulenou na přídi, paže kolem ramenou dvojčat, a rozvažoval jsem, zda jí toto své osvícení nemám přinést jako dárek k narozeninám, ale když mi pohlédla do očí, spatřil jsem v nich nejen lásku, ale i němé potvrzení, že moje zpráva našla adresáta. Byli jsme spolu bezmála dvacet let a stále mne dokázala něčím překvapit. Opravdově jsem cítil, že to věděla po celý čas a že jsem to byl já, kdo právě přijal toto poselství!

Narozeniny uprostřed Pacifiku

Odpoledne jsme pokojně odpočívali a povídali si o různých milých příhodách, které jsme zažili o jiných narozeninách. Po dlouhé narozeninové svačině, třiceti minutách pomalého žvýkání a usrkávání vody, jsme Lyn zazpívali „Šťastné narozeniny". V malé loďce uprostřed Pacifiku to znělo trochu zvláštně, ale naší morálce to nepochybně prospělo, a když kolem nás padlo večerní ticho, zazpívali jsme si řadu dalších písniček; Robin zpíval velšské lidové, já skotské a Lyn anglické. Naše hlasy se v mírumilovné náladě pacifického západu slunce zvonivě rozléhaly a v jednom okamžiku se mě zmocnil pocit ztotožnění s naším okolím a věděl jsem, že vytrváme, že dokážem jít dál, že nejen přežijeme, ale že dospějeme k životnímu stylu, který nebude mít jiný cíl než život na moři, život z moře. Byl to pak šok, když jsem si uvědomil, že dvojčata, ačkoli s námi zpívala všechny písničky, které znala, mohou mít strach, že už k tomu de facto došlo, že takhle budeme žít ještě dlouhé měsíce.

Lynniny narozeniny

Na Lyniny narozeniny nikdo z nás nezapomněl. V naší rodině se někdy říká, že jenom proto si Amerika v tento jedinečný den, čtvrtého července, zvolila nezávislost. Drahá Lyn, musela toho tolik od nás přestát, zvláště ode mne, a snášela to s nesmírnou statečností. Ráno jsme ulovili další želvu. Byla to samička, ale vejce bohužel neměla. Alespoň nám přispěla k slavnostnímu menu čerstvým masem a její vyvrhnutí a rozporcování nám zabralo celé dopoledne. K obědu jsme žvýkali želví kosti a náramně jsme si pochvalovali lahodnou chuť sušeného želvího masa marinovaného v čerstvých masových šťávách. Potom jsme pohodovali na sušených proužcích dorády a čerstvých řízcích a na závěr oslavy jsme se nazunkali vody co hrdlo ráčilo. Naše předpokládaná poloha v poledne, 555' severní šířky a stále 245 mil na západ od mysu Espinosa, byla z mé strany opatrným odhadem, neboť předchozího dne jsme se poněkud stočili k západu, což vliv východního proudu neutralizovalo. Ednamair plula stále s vodní kotvou a plovákem, čekali jsme, až se moře uklidní.

Nebezpečí zatopení joly

Přes odpoledne ještě několikrát sprchlo a protože déšť moře uhladil, mohli jsme vodní kotvu zase pootevřít, roztáhnout plachtu a pokračoval v našem kursu na sever. Mrtvé vlny, stále takřka pět metrů vysoké a našemu nízkému volnému boku dost nebezpečné, nás uváděly do postavení, v němž žádná alternativa opatrnosti neexistovala — možnost, že by se nám po zatopení joly dostalo ještě další šance, byla mizivá, neboť všechny naše zásoby a čerstvá voda by vzaly za své, nemluvě o tom, že bychom pravděpodobně přišli o život, kdyby nás napadli žraloci. (Žraloka přiláká a vyprovokuje k útoku všechno, co se zmítá a šplíchá při hladině.) Uvažoval jsem o přednostech a nevýhodách nafukovacího dílu, který sice dobře sloužil jako opěradlo střední lavičky, ale při výměně míst byl jenom na obtíž, a dospěl jsem k rozhodnutí, že bude nejlepší, když půjde z joly. Vytáhli jsme tedy vodní kotvu, rukáv k ní přivázali a zase jsme ji spustili, takže rukáv plul teď v naší stopě a označoval naši polohu dryfkotvy. Všichni jsme se shodli, že přírůstek místa za trochu nepohodlí rozhodně stojí.
Večer se rozklenula zářivá duha a v očarování jsme zírali na hýřivou paletu barev, které potáhly oblohu, moře a řídnoucí mraky nádherným desénem pacifického západu slunce.

Čapněte ho, já ho sním!

Po poledni déšť přešel a kolem druhé hodiny obkroužil jolu další ticho-mořský terej, tentokrát docela mladičký, a přistál na hladině, zkoumaje naše podivné vzezření. Když usoudil, že jsme celkem neškodní, zakroužil kolem nás ještě jednou a skládaje svá půldruhametrová křídla, snesl se dolů a přistál Douglasovi, který seděl na zádi, na rameni. Douglas, připomínající v tu chvíli Dlouhého Johna Silvera, zašilhal po deseticentimetrovém zobáku, ostrém jako břitva a vzdáleném na šířku dlaně od jeho pravého oka, a spěšně se odvrátil, aby po něm pták neklovnul. Terej se choval zcela nebojácně, a zatímco jsme se obdivovali jeho krásnému opeření a proudnicovým tvarům, nedokázali jsme nevidět v něm v duchu alternativní zdroj potravy. Řekl jsem, co jsem o mořských ptácích včdčl, že jsou slaní, Šlacho vití a zavšivení. Nakonec jsme se sjednotili, že jedině mimořádná nouze by nás mohla přimět uvažovat o těchto ptácích jako o potravě, když tu zapípal z přídě tenký hlásek: „Čapněte ho, já ho sním!" Užasle jsme se otočili k Neilovi, který tahle slova pronesl a ujistili ho, že si může vzít kus želvího masa, jestli má hlad. Bylo vidno, že se my dospělí přece jen přizpůsobujeme pomaleji!

Problémy s masem

Želví maso nám působilo značné starosti, neboť to suché a uložené v bedničce se potáhlo lehkým povlakem plísně, a maso rozvěšené po lanoví ve vzduchu ustavičně prosyceném vlhkostí zesládlo, takže jsme měli strach, že naše poslední dvě želvy nebudou v suchém stavu k jídlu. Dopřávali jsme si proto víc čerstvého želvího masa než obvykle, aby nám zásoby sušeného vydržely co nejdéle. Déšť měl jistou zásluhu, že se vlny nezdvihaly do nebezpečné výše, a naše zásobníky a žaludky byly samozřejmě stále plné. Úleva, že už se nemusíme strachovat o vodu, byla přijatelným odškodněním za problémy s masem.

Pršení a sbírání vody

Noční přeháňky nás trochu potrápily a hlídkám přidělaly práci s vybíráním vody. Hledali jsme sucho pod nepromokavou celtou, kterou jsme natáhli přes část zádi (nebyla dost široká, aby pokryla záď celou), ale dvojčata pod stříškou přídě zůstala celkem v suchu a teple. Navlékli jsme na sebe v noci i naše pláštěnky do deště, abychom si podrželi aspoň něco tělesného tepla, ale sucha nám na nekryté loďce moc nedopřály. Během časných ranních hlídek se mračné boudy zase rozlezly, v dálce tu a tam zablýsklo a za svítání spustil nepřetržitý déšť. Bylo chladno a vánek zesílil do čerstvého východojihovýchodního větru, takže jsme spuštěnou vodní kotvu rozevřeli docela, skasali plachtu a pustili se do sbírání dešťové vody. Naše myšlení tvrdošíjně setrvávalo ve vyjetých kolejích a vodu jsme chytali tak, že jsme nad sebou roztáhli starou člunovou střechu a hadičkou, vedoucí z prohlubně v jejím středu, jímali déšť do prázdných plechovek na dně joly. Snažili jsme se sběrnou jímku rozšířit co nejvíce, takže nás za chvíli bolely ruce, a zatímco dešťová voda vytékala pomalým čůrkem do prázdných plechovek, prožívali jsme hotová muka. Voda měla stále gumovou příchuť, ale žluté barvivo se už zdálo být smyto. Díky této metodě sbírání vody jsme byli všichni jakžtakž v suchu, ale platili jsme za to cenou rozbolavělých údů a mrzuté nálady, neboť plechovky se na svažitém dně joly povážlivě kymácely a nejedná se nečekaným pohybem celty překotila a rozlila svůj obsah na dno.