12 hodin na hranici možností

Svítání nás zastihlo při znaveném, skoro mechanickém vybírání vody. Občas se vylejvák na okamžik zastavil, když ruka, která jej svírala, poklesla zmožena spánkem, a pak se škrabání o dno v polorozpomenutém rytmu opět zrychlilo a dohánělo ztracený čas. Seděl jsem na zádi, prokřehlý zimou, sotva vládnoucí pažemi, kterými jsem podle poryvů větru, pohybujících Ednamair ze strany na stranu, natáčel i plachtu. V devět hodin mě v řízení vystřídal Douglas, který po nejhorším lijáku odpočíval, a Lyn s Robinem mi v pokojném deštíku bušili do těla, aby opět zcitlivělo. Pozvolna se vypršelo a vítr už jen pofukoval, rytmus vylejváků zpomalil a konečně ustal docela. Usnuli jsme, sotva jsme poklekli proti lavičce, zcela vyčerpáni, ale stále na vodě, jen občas se probouzejíce, abychom vylili trochu vody ze dna. Klidné moře dosud skrápěl déšť, když jsme snídali kousky sušeného želvího masa a — jako zvláštní pochoutku — ždibec sucharu. Oteplilo se, a jak jsme se tak choulili k sobě pod plachtou, vyprávěla nám Lyn, že v noci napočítala na palubě Ednamair sedm lidí, že za mými zády tušila spíše než viděla další osobu, která nám pomáhala zápolit s bouří. Ačkoli Robin s Douglasem to přijali skepticky, Lyn neústupně trvala na svém, a po pravdě řečeno, jestli jí to uprostřed té strašlivé bouře pomohlo, pak to byl rozhodně cenný příspěvek našemu přežití. Byli jsme v noci mnohokrát nablízku smrti, a kdyby byl kdokoli z nás ve své úloze selhal, mohlo to znamenat zkázu pro všechny. Dvanáct hodin pobytu na hranici věčnosti je dlouhá doba, a maně mne napadalo, jak dlouho mohla naše vyčerpaná těla této výzvě ještě odolávat.

Liják

Náhle přehlušil všechen ten hřmot Lynin hlas, přicházející ze tmy, jako by z jiného světa. Zcela zřetelně jsem zaslechl, jak pronáší: „Masíruj ho, Robině!" Nicméně když jsem proti sobě uviděl Robina, natahujícího ke mně ruce, necítil jsem vůbec nic. Pomalu mi vtíral do těla cit, teplýma rukama mi třel záda a žebra, až se mi podařilo přeřvat rámus deště: „Už je lo dobrý, Robině, díky." Ocitli jsme se uprostřed průtrže mračen a nemohli jsme vědět, co nás ještě čeká. Přišlo to jako rána bucharem zpoza našich /.ad — do plachty, kterou jsem se pracně pokoušel jolu řídit, se divoce opřel vítr, déšť se náhle zmírnil, ale přes záď vychrstly vlnky rozkurážené větrem, dryfkotva podržela příď a Ednamair, čelící nové hrozbě, se povážlivě zhoupla. „Zpívejte!" vykřikl Douglas. „Zpívejte, ať se zahřejeme!" A začal vyřvávat bezeslovnou verzi Kukaččího valčíku. Zpívali jsme co nás napadlo, od odrhovačky „Jo, to byly časy, starej kamaráde" až po „Bože, nám královnu chraň" a od Beethovenovy Deváté k Třiadvacátému žalmu. Vítr mne šlehal deštěm do tváře a já zoufale skasával plachtu, aby nám z ní nezůstaly cáry. K povyku deště a hromu se teď připojilo pleskání větrem zmítané plachty, posílené šuměním bortících se vln, teplejších než déšť. Vylévači za nejhustšího deště na příliv vody nestačili, zvlášť když jim od padl Robin, aby mne mohl ošetřit, ale už zase ztrátu doháněli, až se konečně ozvalo známé škrabání vylejváků po dně. Se zmírněním vichru polevil i jejich rytmus a vodní tříšť opadla. Spustil jsem plachtu a řídil rozkymácenou jolu opět proti vlnám. Vítr se otočil o 180° a pluli jsme teď zádí na mrtvé vlně. Filtroval jsem v hlavě svoje vědomosti o cyklónových bouřích, ale jakživ jsem se ještě v samém středu takovéhle bouře neocitl, bylo to takřka jako bychom byli polapeni v obrovském gejzíru. Lijavec opět přešel do obyčejného deště a lehce se oteplil; z nejhoršího jsme byli venku.