K večeru

Na sklonku odpoledne se zdvihl vítr a museli jsme skasat plachtu, aby nápor na lana vodní kotvy polevil. S plně roztaženou dryfkotvou jsme teď neklidně pocukávali na konci kotevního lana a příkře se hroužili do krátkých vln, jež se tu a tam převalily přes příď a spíše nepříjemně než nebezpečně se nahrnuly do joly. Vyvažovali jsme jolu tak, aby piula s poněkud zdviženou přídí a skasanou plachtu jsme znovu rozvinuli.
Mohli jsme takhle řídit Ednamair plachtou a proti nebezpečnějším vlnám najíždět přídí — některé se zmateně hnaly napříč větru a napadaly nás z boku. V době odpolední svačiny se vítr změnil v prudkou vichřici a ve čtyři hodiny jsem převzal řízení joly sám, neboť se teď chvílemi nebezpečně houpala a měli jsme strach, abychom se nepřevrhli. Vlny se s přibývajícím večerem zvyšovaly a my se chmurně chystali na zlou noc. Vlny šplícha-ly přes na palubu stále častěji a hlídky takřka nepřetržitě vybíraly ze dna vodu. Kolem osmé hodiny spustil déšť, a jak se vítr stáčel k jihu, nabýval rovnoměrně na hustotě, a kolem desáté nás nepřetržitě bičoval těžký liják. Lyn a Robin vybírali vodu a já úzkostlivě pátral v černé noci po zalamujících se vlnách, abych do nich mohl najet přídí, ale občas se přes nás převalil hřeben vlny běžící napříč větrem, a chrstnu! do Ednamair přes bok pět nebo deset litrů teplé slané vody navíc k chladnější dešťové. V půl dvanácté se vítr opět stočil, ačkoli směr bylo obtížno určit, mým jediným vodítkem byla dlouhá pasátová mrtvá vlna, která stále postupovala od jihovýchodu, ale tu bylo vidět pouze v jasných zášlezích blesků, které v nepravidelných intervalech rozsvěcovaly nebesa.
Seděl jsem zcela nehybně, tak jako to dělají zvířata, a nechával po sobě stékat vodu v zaběhlých stužkách, abych si uchoval poslední špetku suché kůže, ale řízení joly a střežení moře a plachty se bez pohybů neobešlo, a postupně jsem promokal, až mi nakonec připadalo, že mi chladná voda proniká přes kůži a maso do samého morku kostí.

Nemají co dělat, tak se baví o jídle

Jakmile jsme maso a tuk vyřezali, hodili jsme krunýř a vnitřnosti přes palubu. Teď už jsme se žraloků nebáli, protože jola nebyla tak snadno zranitelná jako nafukovací člun a odpadky zůstávaly za jolou, kdežto člun, vlečený jolou, musel kolem nich proplouvat. Žraloci kolem nás beztak křižovali takřka nepřetržitě a pohled na jejich majestátně plující těla, doprovázená dokonale zformovaným konvojem rybích lodivodů, se nám stal všední podívanou. K obědu jsme uchystali skutečnou hostinu. Šťávu z masa jsme smíchali s tuctem želvích vajec a pak jsme do směsi přidali kus na drobno pokrájeného uleželého želvího masa. Do této omáčky jsme namáčeli čerstvé želví maso a proužky sušené dorády (bohužel už poslední), a když jsme se po jídle svalili a odpočívali, měli jsme po druhé od chvíle, co nám byla Lucette tak drsně odebrána, v žaludcích jako v pokojíčku. Je ovšem pravda, že jsme měli žaludky tak scvrklé, že k jejich zasycení stačilo velice málo — snad to bylo požehnání na zapřenou.
Naše poslední poloha, odhadovaná na 6° 20' severní šířky a 240 mil západně od mysu Espinosa, brala v úvahu změnu větru k jihovýchodu, což byl v této oblasti jev dost neobvyklý, a když se na jih od půlnoci rozprostřel známý cirostratus, ukázaly se moje obavy oprávněné. Vypadalo to, že nás čekají horké chvíle. Prohlédl jsem proto upevnění plováku a lana vodní kotvy, zda nejsou někde prodřená, a zkontroloval všechny uzly. Pevnost uzlů na lanech z umělých vláken je dost ošidná, pokud nemají konce ovinuté šňůrou, které jsme ovšem měli nedostatek, neboť jsme ji většinou použili na rozvěšení sušících se zásob potravy. Odpoledne jsme se bavili o „Dougalově kuchyni" a probírali předpisy na chutné pečivo, které jsme v chladnějších měsících hodlali podávat s horkou polévkou (samosebou dle starého domácího receptu). Toto téma nám nejenom dovolovalo mluvit o jídle, ale při hledání nejvýhodnějšího místa pro takovou restauraci i libovolně těkat po celém leekském okrese a s nostalgickým pohnutím mysli vzpomínat na všechny uprázdněné budovy a domy. Zejména dvojčata tento plán živě zajímal, neboť voňavá teplá cornwaliská paštika a po ní hromada ovoce a zmrzliny, spořádané v bezpečí známého prostředí, to bylo snad vše, po čem jejich srdce toužila. Robin sice nikdy v Leeku nebyl, ale zdařile nám sekundoval recepty na svá oblíbená jídla a vybrané lahůdky a jeho znalosti hotelového a restauračního provozu byly vskutku poučné.

Vra6d2n9 6elvz

Zhotovil jsem si k čepeli zlomeného nože rukojeť a mohl jsem teď ostří lépe ovládat, nicméně i tak vyžadovalo značné úsilí a neústupnost najít v bludišti tuhých šlach houževnatého želvího krku tepnu a vztekle šermující drápy si ve stísněném prostoru přišly na své. Konečně jsem tepnu přeťal a mohli jsme se do sytosti napít krve, tryskající do nastavených nádob, ačkoli Lyn a dvojčata už po ní tolik neprahli, když teď vody byla hojnost Králem upírů byl Robin, který vypil tři plné hrnky. Proříznutí tlustého krunýře a opatrné odkrajování masa lnoucího k vnějšímu pancíři bylo těžkou a náročnou prací. Mockrát jsem místo do želv> zařízl do vlastních prstů, Douglas svými silnými pažemi páčil krunýř a natahoval ploutve sem a tam, aby se mi v obtížných místech snadněji řezalo. Byla to opět samice a tentokrát byla naše touha po vejcích korunována zlatou žní více než stovky žloutků. Když jsme vejce shromáždili do sáčku, vybral Sandy do zvláštních nádob temně žlutý tuk, kterým byl krunýř vyložen a z něhož jsme chtěli později vyzískat olej. Byla to největší želva, jakou jsme zatím ulovili, a bylo z ní kolem dvanácti kilogramů masa a kostí, nemluvě o vejcích a tuku. Douglas zápolil s ploutvemi, odkrajuje maso od kostí, což byl dost nesnadný úkol, protože musel vystačit s tupým člunovým nožem, jehož čepel jsme zlomili o stěžeň.