Konec 17tého dne

Teď už bylo na člunu volněji, a za přispění Douglase, který mě vyvažoval, jsem se přesunul na příď a přetáhl přes přední steh plachtu přístřešku, zakrývaje tak jolu od střední lavičky k přídi, a když jsem pak obě strany stříšky přivázal k lubům, vznikl jakýsi stan, pod kterým mohla alespoň dvojčata najít útočiště. Pro většinu drobnějších kusů naší výzbroje se našlo místo v přídi, kdežto plechovky s vodou, hrnky a vylejváky byly uloženy pod zadní sedačkou. Bedýnku se sušeným želvím masem a rybami jsme položili na dno joly za střední lavičku. Dvojčata vecpala svá drobná těla pod přístřešek na přídi, Lyn a Robin se uložili po stranách bedničky se sušenou stravou a já s Douglasem jsme seděli na střední lavičce a opírali se o nahuštěný rukáv. Když se snesla noc, začali jsme hledat pro své zhnisané údy pohodlí, ale ať jsme se převraceli jak chtěli, nepoddajné dřevo a sklolaminát našim útrapám neulevily. Dostalo se nám však i jistých odškodnění, protože jsme už nemuseli dofukovat člun, nanejvýš čas od času přihustit límec, ani vybírat vodu, neboť moře bylo klidné, a taky nám nehrozily útoky do zadku, kterými nás na člunu častovaly dravé dorády — naše zadnice chráněné sklolaminátem se tedy dočkaly klidu, třebaže za cenu jisté ztráty pohodlí! Nad našimi hlavami, kde jsme si zvykli vidět člunovou střechu, strop jeskyně, která, nás chránila před opuštěností oceánu, problikávaly z klenby zachmuřené oblohy hvězdy. Tak jako albatrosům a buřňákům, zalétajícím daleko od pevniny, byla i nám teď střechou obloha, špižírnou oceán a naší silou vítr, třebaže té jsme měli momentálně tak málo, že jsme mohli Ednamair po celou noc nechat lenošit na vodní kotvě.

250 mil od mysu Espinosa

Naše polední poloha - 5° 20' severní šířky, 250 mil od mysu Espinosa (95° 30' západní délky) — demonstrovala, jak málo bylo v posledních dnech větru. Moře bylo velice mírné, a tak, řekl jsem si, že zkusím plachtit přídí napřed a kormidlovat jolu veslem, abychom se na klidném moři dostali co nejdále na východ. Když se vlny začnou nebezpečně zvyšovat, můžeme plachtu přehodit a plout kupředu zádí, která je k plavbě po rozbouřeném moři způsobilejší. Zatímco jsem vázal lanovou smyčku a připevňoval ji k závěsům, v nichž mělo být kormidlo-veslo uloženo, Douglas s Robinem rozvěsili po lanoví kusy želvího masa určené k sušení a Lyn s dvojčaty se zabývali ukládáním zásob a hledáním místa pro menší součásti naší výzbroje. Dávali jsme si všichni dobrý pozor, abychom nepřenášeli svou váhu na protější stranu joly, a nevarovali předem ostatní, že se přesunujeme, a někdo z druhé strany se vždycky pohnul v protisměru, takže jola byla stále rovnoměrně zatížená. S veškerým nákladem rozloženým po dně, a tedy se sníženým těžištěm, byla jola ve skutečnosti stabilnější, než jsem si představoval. Obloha zůstávala zatažená a byli jsme aspoň ušetřeni vztyčování slunečního přístřešku, na který došlo až na sklonku odpoledne, a mohl jsem se tedy soustředit na upevnění plovacího límce kolem přídě. Nejprve jsem přivázal oba konce dlouhého, uzenkovitého plováku k závěsům bočních ploutví ve středu joly, a potom jsem střed rukávu zdvihl a připevnil k přídi těsně pod pažení, takže kdyby jola najela přídí do vlny, límec by ji nejen podržel, ale současně by také zabránil tomu, aby se do ní vlna přelila. Druhý rukáv (střední sedačku z člunu) jsem přivázal napříč joly za střední lavici, kde sloužila za opěradlo těm, kdo tam právě seděli.

Kolkolem nebude nic

Mlčky jsme zírali na to, co z člunu zbylo, když jsme se vzdalovali od jeho potápějících se pozůstatků. Dobře nám posloužil, a teď, jak tak jednotlivé kusy proplouvaly kolem, nás jímal smutek, neboť až nám zmizí z očí i ty, nebude kolkolem nic, na čem bychom spočinuli pohledem... nic než moře. Starý dobrák Siggy, jeho dar byl pro nás přes dva týdny hotovými nebesy a zbylé díly nám ve chvílích nouze ještě dobře poslouží. Přenesl jsem svoji pozornost zpátky k jole. Dvojčata se šťastně uvelebila na svých místech v přídi, Lyn s Robinem seděli každý po jedné straně stožáru na střední lavičce a Douglas a já na zádi. Plachtu jsme stáhli dolů a spustili vodní kotvu, aby se Ednamair bez naší pomoci držela přídí proti vlnám, než si poradíme s želvou. Vytáhli jsme ji s Douglasem na povel přes záď a zajistili její divoce bijící ploutve a vzteklý zobák. Zatím šlo všechno dobře. Dařilo se nám udržovat rovnováhu i s mimořádným zatížením želvy na palubě a Ednamair bezpečně prořezávala vlny, aniž bychom nabrali jedinou kapku vody. Vlny sice nebyly nijak vysoké, ale byl to povzbuzující začátek. Ostatní posádce Ednamair se doposud nedostalo výsady pozorovat moje obratné zacházení s řeznickým nožem, a hbitě jsem se tedy pustil do práce, abych jim to vynahradil. Můj žabikuch se podobal spíš pile než ostrému noži, a jakkoli rychle se mi podařilo proříznout tepny a zachytit krev, aniž by jí příliš uteklo, prokutat se tvrdým břišním pancířem trvalo značně dlouho. Dopřáli jsme si obvyklých krvepijných orgií (zviáště Robinovi tenhle mok zachutnal a vypil ho dva plné hrnky), snědli jsme kus libového masa k obědu a začali uklízet a třídit zpřeházené díly střechy, kusy provazů a plachtoviny, rezervní dryfkotvu, kápě do deště a zásoby. Nafukovací díly byly zatím přivázány k boku; abychom je mohli připevnit natrvalo, museli jsme si nejdřív nachystat dostatek šňůr a lan.

Nejprve jsme odřízli dvojitou střechu a podali ji do joly. Nůžky a nůž se zakrojovaly do prodřené tkaniny jak do másla a opera přístřešku, kterou jsme chtěli použít jako plovací límec, byla za chvilku odpižlaná. Druhá opera se ošklivě roztrhla, když jsme ji odřezávali od střechy. Potom jsme z člunu sejmuli záchytné šňůry natažené kolem jeho obvodu, provazové žebříky a další šňůry. Náhle k našemu milému překvapení vystrčila z moře hlavu želva a zvědavě přihlížela, co to kutíme. Spoutali jsme jí ploutve lanem a nechali zatím podržet Robinovi. Teď na ni nebyl čas, ale přece si kvůli stěhování nenecháme ujít dobré sousto. Náhodně jsem zakrojil do jedné ze vzduchových komor a musel jsem pak škvíru svírat rukou, aby nás člun udržel, dokud Douglas nepředá všechen uvolněný materiál na Ednamair. Potom jsme odřízli střední sedačku, jejíž komora měla zdvojený plášť, a když se náhle dno člunu příkře naklonilo, uviděl jsem, bohužel příliš pozdě, jak do díry na konci podlážky klouzají nůžky a mizí v hlubinách. Zatímco jsem odřezával zbývající užitečné díly nožem, přelezl Douglas na palubu joly. Člun se teď bezvládně zhroutil a na vodč se jakžiak/ di/.cl už jen přední díl podlážky, z něhož, ačkoli byl nahuštěný, rychle unikal vzduch a v půlhodince se musel potopit. Po pás ve vodě jsem se dobrodil k jole, vyškrábal se na paiubu a odstrčil trosky člunu pryč. Zakrátko ztratí vztlak a půjdou ke dnu. Vlečné lano jsme odhodili, ať se potopí s Člunem, ale nylonové poutací lano jsme si ponechali.

Likvidace člunu

Nařídil jsem Douglasovi, aby odřízl postranice obou průlezů, které se budou hodit na pláštěnky do deště, a když jsem si připravil vhodný kus plachtoviny, odebral jsem se na Ednamaira. přetáhl ho přes příď, aby do ní nešplíchala vodní tříšť. Nejdřív jsem z joly vybral vodu, a pak jsem přivázal spodní lík plachty k přídi, aby se jola dostala zádí ke člunu, a kusem provazu připevnil k zádi vlečná lana. Potom jsem se pustil do úklidu. Pracně vyškrabané a očištěné želví krunýře letěly přes palubu. Hned za nimi šly plovací vesty. Pečlivě jsem to uvážil; byly z kapoku, prosáklé vodou a každá měla kolem dvaceti kilogramů; na vodě by nám tedy moc nepomohly, ještě tak ke dnu — pryč s nimi. Následovaly různé trofeje, kusy dřeva a kovový šrot — samé zbytečnosti, které zůstaly zachovány jen díky tomu, že byly na jole — prázdná pouzdra od světlic, želví ploutve a konečně plátěný obal člunu, zbytečný a neforemný balík. Douglas zatím odřezával ze člunu všechny použitelné kusy lanoví a ukládal je do pytle od cibule. Upevnil jsem plachtu přehozenou přes příď a vrátil jsem se do člunu. Dvojčata přelezla na Ednamair, aniž by si jejich svižná těla dělala problém s rovnováhou. Potom se do malé joly pracně vsoukala Lyn a po ní Robin, kterému už seděla v očích předtucha katastrofy; Douglas a já jsme zůstali na člunu, abychom dílo zkázy dovedli do konce.

Stěhujeme se

Déšť ustal časně ráno před úsvitem, a sotvaže se první paprsky slunce dotkly člunu a začaly ohledávat naši živou kůži hřejivými prsty^ světla, vyslovil jsem naději, že se patrně dneska přesuneme na jolu. Žádné bouřlivé nadšení jsem neočekával, nicméně nedostatek nejmenšího projevu zájmu mě trochu zklamal a sám sebe jsem překvapil otázkou, jestli raději nechtějí zůstat na Člunu. Každé ráno pprohlašovali, že už na člunu takovou noc, jako byla poslední, nepřestojí, ale dnes to bylo jiné, neboť tato noc byla skutečně poslední a neznámá budoucnost zela před námi. Robin váhavě prohlásil, že by to ještě pár dní vydržel, Lyn dělal starost omezený prostor a rovnováha, Sandy chtěl na jolu, Neilovi to bylo celkem jedno, měl jenom hlad, a Douglas uvažoval, jestli nás nezabije vlna, když se moře rozbouří. Rozhodnutí nakonec zůstalo na mně. „Tak dobře, stěhujeme se do joly," vyřešil jsem.

Evakuace do joly

Dvojčata tiše klábosila v koutku o kočce, kterou si hodlala pořídit, až se vrátíme do Anglie, kde bude mít svoje místo, čím ji budou krmit a jak ji budou ochočovat. Neil miloval srstnatá zvířata a dokázal se o nich bavit celé hodiny. Douglas se vrátil k pečenému králíkovi a Robin pěl rapsodie na kaši z ovesných vloček a mléko. Lyn a já jsme vzdávali díky osudu za vodu, byla znamenitá! Tato noc bude žít v naších myslích jako noc naprosté mizérie. Ústa jsme měli do krve rozedřená hrubým povrchem nafukovací hadice a plíce a tváře nám trnuly bolestí od námahy, kterou nás stálo udržet člun nafouknutý. Ve vodě na dně člunu se ležet nedalo, jedině nahoře na vzduchových komorách, ale tím, jak jsme je stlačovali, z nich ucházel vzduch mnohem rychleji. Lyn se děsila, aby některé z dvojčat v zadním oddělení neusnulo obličejem dolů a neutopilo se, neboť teď jsme vybírali jenom přední část, ale ani tu jsme už nestačili vybírat do sucha, a zadní byla zatopena do výšky osmi centimetrů. Odhadoval jsem, že ještě několik dní bychom pravděpodobně člun na vodě udrželi, ale námaha, s níž to bylo spojeno, z nás odčerpávala veškerou tělesnou sílu a boláků na rukou a na nohou přibývalo takřka každou hodinou — zbytečně jsme touhle bitvou o člun plýtvali životy. Evakuace na jolu byla nevyhnutelná a musela se uskutečnit co nejdříve; v jole nás mohla potkat smrt v důsledku chybného rozhodnutí, mohli jsme se překotit, nebo nás za bouře mohla strhnout ke dnu vysoká vlna, ale všechny tyto krajnosti byly podle mého názoru přijatelnější než další zhoršení našeho fyzického a duševního stavu, které by nás přes naprosté vyčerpání dovedlo k rezignaci a smrti.

Evakuace do joly

Dvojčata tiše klábosila v koutku o kočce, kterou si hodlala pořídit, až se vrátíme do Anglie, kde bude mít svoje místo, čím ji budou krmit a jak ji budou ochočovat. Neil miloval srstnatá zvířata a dokázal se o nich bavit celé hodiny. Douglas se vrátil k pečenému králíkovi a Robin pěl rapsodie na kaši z ovesných vloček a mléko. Lyn a já jsme vzdávali díky osudu za vodu, byla znamenitá! Tato noc bude žít v naších myslích jako noc naprosté mizérie. Ústa jsme měli do krve rozedřená hrubým povrchem nafukovací hadice a plíce a tváře nám trnuly bolestí od námahy, kterou nás stálo udržet člun nafouknutý. Ve vodě na dně člunu se ležet nedalo, jedině nahoře na vzduchových komorách, ale tím, jak jsme je stlačovali, z nich ucházel vzduch mnohem rychleji. Lyn se děsila, aby některé z dvojčat v zadním oddělení neusnulo obličejem dolů a neutopilo se, neboť teď jsme vybírali jenom přední část, ale ani tu jsme už nestačili vybírat do sucha, a zadní byla zatopena do výšky osmi centimetrů. Odhadoval jsem, že ještě několik dní bychom pravděpodobně člun na vodě udrželi, ale námaha, s níž to bylo spojeno, z nás odčerpávala veškerou tělesnou sílu a boláků na rukou a na nohou přibývalo takřka každou hodinou — zbytečně jsme touhle bitvou o člun plýtvali životy. Evakuace na jolu byla nevyhnutelná a musela se uskutečnit co nejdříve; v jole nás mohla potkat smrt v důsledku chybného rozhodnutí, mohli jsme se překotit, nebo nás za bouře mohla strhnout ke dnu vysoká vlna, ale všechny tyto krajnosti byly podle mého názoru přijatelnější než další zhoršení našeho fyzického a duševního stavu, které by nás přes naprosté vyčerpání dovedlo k rezignaci a smrti.

Lodní šroub

V mrtvém bezvětří jsme se nehýbali z místa a polední polohu jsem tudíž zaznamenal stejnou jako předchozího dne a během odpoledne jsme široce probírali, jak to provést, až bude na čase přestěhovat se do joly, které díly člunu odřízneme, které nezbytné součásti naší výzbroje vezmeme s sebou a kam je uložíme. S příchodem večera mrholení polevilo a vzduch se citelně oteplil. Vylévali jsme potmě vodu a dohušťovali člun, když náhle Douglas pronesl: „Tiše!" Se zatajeným dechem jsme napínali uši. „Motory," zašeptal. Slyšel jsem nějaký slabý tlukot, který mohl vydávat lodní šroub; a znělo to stále hlasitěji. Vlezl jsem s baterkou do joly, ale nic jsem odtud neviděl ani neslyšel. Několik minut jsem kolem dokola po horizontu blýskal SOS, ale žádné světlo mi neodpovídalo, a po několika sériích signálů jsem se vrátil do člunu. Spekulovali jsme o možnosti, zda to nemohla být ponorka na cestě k pásmu atomových zkoušek na Tahiti, kde se měl zakrátko uskutečnit jaderný výbuch, a potom jsme zašli ještě dále a uvažovali, jestli by nějaká výzvědná ponorka vzala na palubu trosečníky a jak by s nimi asi naložila.

Problémy v dešti

Déšť crčel celou noc, a když jsme ze člunu vybírali teplou mořskou vodu, byli jsme rádi, že alespoň tuhle noc nemusíme trávit na jole. Dvakrát jsem přelezl na Ednamair, abych z ní vybral vodu, kterou ji liják rychle naplňoval, a chladná dešťová voda mě pokaždé rozklepala zimou. Člunová střecha mě po návratu vítala příjemným teplem a louže slané vody na dně se po mrazivém chladu joly nezdály už tak nepřátelské. Choulili jsme se nahoře na vzduchových komorách jeden na druhého, nohy a zadky ve vodě, a ačkoli jsme nespali, snažili jsme se odpočívat, neboť dofuko-vání a vybírání vody teď probíhalo bez zastávky dnem i nocí, a vylejvák nepřetržitě putoval z přední části člunu do zadní a zase naopak. Vředy, které jsme si ustavičně otloukali o boky člunu a o sebe navzájem nás rezavě pálily, oči nám hnisaly a všechny končetiny jsme měli zkrabatělé vodou a hrudovitými boláky. Já měl navíc plná záda puchýřů, jak jsem si je spálil na sluníčku, když jsem vyvrhoval želvy, takže jsem teď mohl ležet pouze na břiše a rozjímat přitom, jak se mi má neprozřetelnost zle vymstila. Déšť bičoval klidnou mořskou hladinu do půli dopoledne, ale po několika letmých prokmitech slunce se obloha znovu zatáhla a po zbytek dne drobně poprchávalo. Rozhodl jsem se počkat s evakuací člunu, dokud se počasí trochu nezberchá, a zaznamenal jsem, že všem spadl kámen ze srdce. (Teprve mnohem .později jsem se dověděl, že moje strašáky o nebezpečí převrhnutí byly tak působivé, že se do joly báli vůbec vstoupit!) Měli jsme takhle dost problémů, tak proč k nim ještě přidávat zimu. Hodovali jsme tedy o sušených rybách a želvím masu, popíjeli spousty vody a bylo nám docela fajn.