Poloha

Ještě předtím jsem pro kmotra Příhodu pevně přivázal ke kruhu na přídi gumového člunu ocelové lano z líku, připevněné šeklem k vlečnému poutku člunu, kdyby se snad nylonové poutači lano prodřelo a přetrhlo. Už předem jsem rozhodl, že jola bude muset plnit funkci vlečné lodi tak, že bude plachtit zádí napřed, neboť kdyby její seříznutá záď byla vystavena zalamovaným vlnám, hrozilo jí nebezpečí zaplavení. Připevnil jsem pádlo důkladně k vrcholu vztyčeného vesla a spodní lík plachty jsem přivázal ke dvěma koncům druhého vesla, položeného napříč joly přes závěsy havlinek. Divoké škubnutí mnou mrštilo na dno člunu a já ; si uvědomil, že jsme plavbyschopní.
Přelezl jsem opět zpátky na gumový člun a snědl k obědu kousek vitamíny obohaceného chleba, kterého jsme v nouzových zásobách měli asi tři čtvrtě kilogramu spolu se čtvrt kilem hroznového cukru, a zapil douškem vody: měl jsem po námaze na jole žízeň jak se patří. Ednamairteď pevně napínala vlečné lano a zavolal jsem tedy na Douglase, aby podtrhl vodní kotvu a vytáhl ji na palubu. Byly dvě hodiny odpoledne, když jsme vyrazili na dlouhou pouť ke Koňským šířkám a za deštěm — a při pomyšlení na druhou možnost mě až zamrazilo. Odhadoval jsme naši polohu na 1° jižní šířky a 94° 40' západní délky, anebo přesněji, dvě stě mil na západ od mysu Espinosa.

Táhneme člun člunem

Ještě předtím jsem pro kmotra Příhodu pevně přivázal ke kruhu na přídi gumového člunu ocelové lano z líku, připevněné šeklem k vlečnému poutku člunu, kdyby se snad nylonové poutači lano prodřelo a přetrhlo. Už předem jsem rozhodl, že jola bude muset plnit funkci vlečné lodi tak, že bude plachtit zádí napřed, neboť kdyby její seříznutá záď byla vystavena zalamovaným vlnám, hrozilo jí nebezpečí zaplavení. Připevnil jsem pádlo důkladně k vrcholu vztyčeného vesla a spodní lík plachty jsem přivázal ke dvěma koncům druhého vesla, položeného napříč joly přes závěsy havlinek. Divoké škubnutí mnou mrštilo na dno člunu a já ; si uvědomil, že jsme plavbyschopní.
Přelezl jsem opět zpátky na gumový člun a snědl k obědu kousek vitamíny obohaceného chleba, kterého jsme v nouzových zásobách měli asi tři čtvrtě kilogramu spolu se čtvrt kilem hroznového cukru, a zapil douškem vody: měl jsem po námaze na jole žízeň jak se patří. Ednamairteď pevně napínala vlečné lano a zavolal jsem tedy na Douglase, aby podtrhl vodní kotvu a vytáhl ji na palubu. Byly dvě hodiny odpoledne, když jsme vyrazili na dlouhou pouť ke Koňským šířkám a za deštěm — a při pomyšlení na druhou možnost mě až zamrazilo. Odhadoval jsme naši polohu na 1° jižní šířky a 94° 40' západní délky, anebo přesněji, dvě stě mil na západ od mysu Espinosa.

snaha o pohyb

K přesnídávce jsme si vzali po dílku pomeranče, a potom jsme do joly naložili vesla, prázdné bedničky, kanystr s benzínem, třicetimetrové poutači lano člunu a kus genuy určený za plachtu, přelezli tam sami a pustili se do práce na nouzovém lanoví, které mělo pro první etapu naší cesty na sever proměnit Ednamair ve vlečný člun. Douglas mezitím pomohl Lyn přerovnat věci uvnitř gumového člunu, takže tam teď přibylo volného místa, a do-hustil vzduchové komory. Zasadil jsem jedno veslo s přiměřeně dlouhými předními a zadními stehy do jímky pro stěžeň (upravil jsem Ednamair na malou plachetnici již v Colónu, ale boční ploutve, stěžeň a plachta byly za mořské plavby uloženy v podpalubí Lucette a pochopitelné jsme o né přišli), udčlal jsem do pádla z gumového člunu zářezy a přivázal k němu hlavu plachty, aby tvořila příčnou ráhnovou plachtu.

Po snídani

Po snídani roztřídila Lyn za Sandyho pomoci kusy plachty, které jsme chtěli použít jako lůžkoviny, a tiše si přitom povídala s Neilem a Robinem. Douglas a já jsme si sedli do průlezu zastřešení, přitáhli jsme jolu k boku člunu a pokoušeli jsme se z ní vybrat vodu, kterou byla zalitá; vlny ji však naplňovaly stejně rychle, jak jsme ji stačili prázdnit. Obrátili jsme ji tedy zádí k sobě a pomalu jsme ji začali zdvihat, až se příď hluboce ponořila, a potom, když už jsme ji nemohli dostat výše, jsem zavolal: „Pusť!" Jola žbluňkla zpátky do vody a ukázala asi osm centimetrů volného boku. Zoufale jsme ji vybírali malými vylejváky, až vzal Douglas jednu z dřevěných bedýnek a rozmáchlými záběry vyházel sdostatek vody, aby mohl do joly přelézt a vybrat ji do sucha. Pohled na plující Ednamair nás všechny rozradostnil a Douglas s nadšeným výkřikem sebral ze dna svoje hodinky značky Timex, které po celý ten čas ležely v jole a dosud šly! Našel také kuchyňský nůž z nerezavějící oceli, který jsem vhodil do joly za ovocem a který se měl stát nejcennějším kusem našeho majetku.

Ráno 2 den

„Po snídani se mrkneme na Ednamair." Toužebně jsem upřel oči na sklenici s vodou, ale ta byla takřka prázdná. Vysypali jsme ze sklenice hroznový .cukr, abychom měli do čeho přelévat pitnou vodu z plechovek. Přestože jsme se v otázce vody dohodli na stejných dávkách na osobu (ale tolik jsme jí zase neměli), rozhodli jsme nakonec, že jednoduše necháme sklenici kolovat a každý vypije jen tolik, kolik bude nezbytně potřebovat; viditelná hladina vody ve sklenici zároveň umožňovala kontrolu, zda někdo nešidí. Snídaně sestávala z jednoho sedmigramového sucharu, kousíčku cibule a doušku vody. Robin a Neil dosud jíst nemohli; s námahou jsme je přemluvili, aby si vzali po doušku vody navíc na zapití prášku proti mořské nemoci. Za jediný den jsme v šesti lidech spotřebovali něco málo přes litr vody, což pod tropickým sluncem nebyla ani udržovací dávka, která, jak jsem si vzpomínal, činila podle normy celý litr na osobu a den. Jedli jsme pomalu, s nevídaným požitkem, vychutnávajíce každičké sousto cibule a sucharu, a ačkoliv jsme ani zdaleka neměli dojem, že jsme posnídali šunku s vejci, byli jsme stále příliš otřeseni náhlou změnou okolností, abychom pociťovali hlad.

Den 2

Voda náhle vybuchla, jak z ní vysoko vyskočila patnáctikilová doráda, pronásledující létající rybu, a s plesknutím dopadla ve spršce světélkujících krůpějí bokem zpátky do moře. Zahleděl jsem se pod hladinu, kde několik velkých ryb podplouvalo člun; vytrvale stoupaly vzhůru, aby se otřely o okraj člunu, a chvílemi do něho některá tvrdě narazila vysokým, vystouplým čelem. Douglas má pravdu, něco bychom s těmi rybami měli udělat! Dlouhá noc vybledla do krásné jitřní oblohy jižního Pacifiku. Pozvolna jsme svolávali rozprášené smysly, neboť sny, které nás z gumového člunu přenesly do zcela jiných prostředí, nabyly zatím živé reality halucinace. Tělu, rozlámanému těsným a nepohodlným noclehem, připadalo docela samozřejmé vstoupit do nejbližších dveří a najít za nimi rozesílanou postel dětství, skutečnou v každé dávno zapomenuté podrobnosti. Tlak ve vzduchových komorách člunu přes noc rapidně poklesl, takže naším prvním úkolem bylo dohustit je vzduchem. Připojili jsme k zpětnému ventilu nafukovací hadičky a začali střídavě pumpovat, aby se měch ani na chvíli nezastavil. Když se tlak v komorách nezvýšil ani po patnácti minutách pumpování, zase jsme měch odpojili a prohlédli, jestli není děravý. Nebyl, ale záklopka přívodu vzduchu pořádně nedoléhala a většina vzduchu zase unikala, kudy přišla. Pohlédli jsme na sebe s Douglasem; s tímhle jsme si už nevěděli rady, poněvadž měch, kterým jsme nafukovali náš starý gumový člun, měl podobnou vadu. Odřízli jsme hadičku od měchu, což se neobešlo bez jistých obtíží, neboť ohyb bezpečnostního nože běžné řezání nedovoloval, a potom si Douglas strčil hadičku do úst a začal do ní mocně dout. Střídali jsme se po několika minutách a zakrátko byl člun opět normálně nahuštěný, ale tehdy už nám bylo jasné, že tomuhle trápení není zdaleka konec. Pohlédl jsem na Lyn, která oběma dvojčatům masírovala ztuhlé nohy.

Činnost ve člunu

Pohlédl jsem k místu, kde Neil spal, nohy propletené se Sandym a přehozené přes Lyniny, která ležela vespod. Byl to milý kluk s hlavou plnou kacířských názorů a zarputile tvrdošíjnou povahou, což mu v nadcházejících dnech mohlo přijít vhod. Jeho mořská nemoc dělala Lyn starosti, neboť jeho mladé tělo se sotva mohlo vyrovnat s takovu ztrátou tekutin jako Robinovo. Douglas nevrle zamručel, jak do dna člunu pod ním vrazila doráda. „Musíme s těma rybama něco udělat, táto," zamumlal z polospánku, „třeba je vychytat." Umíněně jsem se vrátil k problému naší zeměpisné délky. Trochu jsme se odklonili na východ a řekněme patnáct mil pokračovali v plavbě k severní straně ostrova Fernandiny, a pak ještě asi polovinu této vzdálenosti na západ, ve směru mysu Espinosa. Takže s odchylkou sto dvaceti mil od Zálivu vraků by se měl mys Espinosa nacházet zhruba na 91° 20' západní délky. „Dvě hodiny!" s trhnutím jsem se probral z dřímoty a spatřil, že se nade mnou ve tmě sklání Robin. „Nojo, nojo! Všechno v pořádku?" Přelezl jsem k průlezu, abych převzal hlídku. V oblouku tmy nad širou rozlohou moře jasně jiskřily hvězdy. Robin nasucho dávil nad vodou. „Ani jedna loď," zahučel a odplížil se na své místo vedle Douglase. Pohlédl jsem podél plachtové stříšky na naši Ednamair, která bezútěšně zalita vodou se převalovala na konci poutacího lana, její bílý lub taktak viditelný nad hladinou. Napadlo mě, že nám vlastně slouží jako druhá dryfkotva, ale ráno z ní musíme ze všeho nejdřív vybrat vodu, neboť hrozí nebezpečí, že by se dřevěné lavičky obsahující polystyrénové plováky mohly uvolnit a uplavat, kdyby nasákly vodou.

Pocity

Měl jsem zato, že ostrov Hood leží zhruba na stejné délce jako Chatham, a odtud jsme vypluli o půlnoci směrem na severozápad, a potom jsme se stočili na západoseverozápad, abychom na druhý den ráno obepluli jižní výběžek ostrova Isabela. S přihlédnutím k mořským tišinám a proudu jsem odhadoval, že předtím, než jsme zabočili na sever k ostrovu Fernandina, činila naše odchylka asi sto dvacet mil. Znenadání se dno člunu otřáslo pod útokem dorády a moje mysl byla bleskem zpátky v přítomnosti. Zaslechl jsem tiché mumlání a opíraje se o loket, otočil jsem se na bok, abych se přesvědčil, zda je Robin, který měl teď přebírat hlídku po Douglasovi, sdo-statek fit a může odpovědně strážit. Šátral po dně člunu a hledal brýle. Pak je našel, naklonil se přes okraj člunu a naprázdno dávil do moře. „Je ti dobře, Robině?" zeptal jsem se. Zabručel něco v tom smyslu, že je mu asi tak dobře jako člověku, který se bez jídla a vody zmítá na gumovém člunu uprostřed Pacifiku a kterého ještě navíc přepadla mořská nemoc. Nasadil si brýle: „Ale jestli kolem popluje loď, určitě mi neujde!" Mžoural na mě v chabém světle jako sova. „Řekni mi, kdyby sis nevěděl s něčím rady, klidně mě i probuď," řekl jsem. Natáhl jsem se opět na záda a chvíli jsem ještě pozoroval Robinovu siluetu, jak se pohybuje před průlezem stříšky a pátrá po obzoru; na svých sto osmdesát centimetrů byl dost hubený, ale byl to tvrdý chlapec.
Zabruslil jsem v duchu zpátky k problému výpočtu délky. Na severním okraji Fernandiny jsme zakotvili, a když jsme se pak po vyčerpávajícím průzkumu lávových poli vraceli na Lucette, projevoval nad tím Neil nelíčenou radost. „Stará dobrá Lucy" se mu stala domovem.

Pošťuchováni rybami

Otřesy a šťouchance přicházely v krátkých intervalech, často i několikrát za minutu, jak se dorády nemohly reje pod člunem nabažit. Bolestivost rýpanců závisela na rychlosti a úhlu nárazu té které dorády, ale ve srovnání se žďuchanci žraloků byly celkem mírné a jasně odlišitelné od tvrdých úderů želvího krunýře, jak jsme měli poznat později. Želvy nás také přes podlahu člunu kousaly (nejspíš to měla být lichotivá pobídka k milostnému dvoření), ale nikdy ne tak silně, aby dvojité dno prohryzly, ačkoli pravděpodobně právě ony měly na svědomí díry ve vzduchových komůrkách v podlážce člunu, díry, jež posléze paralyzovaly odrazný účinek vzduchových komor, chránících člun před útoky dravých ryb. Zdá se, že ryb je všude kolem habaděj, napadlo mne s novou nadějí; snad přece jen nebude lak těžké doplňovat zásoby potravin. Nicméně takové šťouchnutí do zadnice, když se vám už už klíží oči, a natožpak kousnutí do těchže míst uprostřed hlubokého spánku, bylo něco úděsného a za celou dobu našeho poby-lu na člunu jsme těmhle atakům nepřivykli.
Když jsme se opět uvelebili, zatoulal jsem se v myšlenkách k událostem minulého týdne a snažil jsem se rozpomenout na vzdálenost mezi jednotlivými ostrovy, abych dospěl k přibližným souřadnicím místa, kde jsme se potopili. Věděl jsem, že naše šířka byla podle kursu zakresleného v mapě I" 15' na jih od rovníku, ale zanic jsem si nemohl vzpomenout na zeměpisnou délku mysu Espinosa, ačkoli jsem si dobře pamatoval, že Záliv vraků na ostrově Chathamu leží asi na 89° 30' západní délky. Kdybych si býval vypočítal naši přibližnou polohu o chvíli dříve... Ale kdyby je kdyby a chyby jsou chyby, ostatně člověk za běžných okolností stejně moc velkou pozornost zemským souřadnicím nevěnuje, když má známou zemi na dohled.

Dorády

Lyn zazpívala „Bůh je můj pastýř" a pak se ještě vroucně pomodlila za naše bezpečí. Vítr se západem slunce nečekaně ochladí. Chvěli jsme se zimou, když jsme se balili do přikrývek z terylénové plachtoviny. Lyn se náhle rozesmála. „Co je, čemu se směješ?" chtěli jsme vědět. „Když jsem plavala ke člunu," řekla, „vydával takové směšné zvuky, jak z něho unikal přebytečný plyn, a Douglas si myslel, že to utíká vzduch, a ucpával hadičky prsty a křičel na mě, abych mu podala nějakou záplatu — uprostřed Pacifiku!" Znovu se zajíkla smíchy. „Nedal si pokoj, dokud jsem mu nepodala pomeranč a zeptala se: ,Stačí ti tohle'?"
Vzduchové komory člunu v chladném vzduchu ochably, a zatímco je Douglas dohušťoval a Lyn pečovala o Neila a Robina, sužované stále mořskou nemocí, uzavřel jsem na návětrné straně průlez v plachtě stříšky, nechávaje volný pouze malý otvor pro výhled a větrání. Robin naléhal, že bude držet dvouhodinovou hlídku dospělých navzdory své nevolnosti, a když se snesla tma, schoulili jsme se kolem krabic a plechovek a s nohama a těly přeloženými přes sebe jsme se snažili usnout. Gumový člun se neustále propadal a zase stoupal v dlouhých, pět metrů vysokých mrtvých vlnách, zatímco se kolem těžce vzdouvaly kratší, zalamované vlny, vyvolané poryvy místních větrů, o něž se člun, bržděný dryfkotvou, trhavě zastavoval, vždy když sklouzl do prohlubně mezi nimi. Převraceli jsme se a kroutili ze strany na stranu, hledajíce aspoň trochu pohovy pro naše rozbolavělé údy, když jsme skrze podlážku člunu začali zakoušet podivné kodrcání a ostré rýpance. Zpočátku jsem se domníval, že se pod člun zaklí-
nil nějaký ostrý předmět a obával jsem se, aby nám neproděravěl vzduchové komory, ale pak jsem uslyšel jak Lyn slabě vykřikla, když ji také něco rýplo do zad. Douglas, který držel hlídku u průzoru, nám řekl, že pod člunem proplouvají velké ryby, nejspíš dorády, a zřejmě pronásledují nějaké menší rybky, držící se pod naším dnem.