Den 2

Voda náhle vybuchla, jak z ní vysoko vyskočila patnáctikilová doráda, pronásledující létající rybu, a s plesknutím dopadla ve spršce světélkujících krůpějí bokem zpátky do moře. Zahleděl jsem se pod hladinu, kde několik velkých ryb podplouvalo člun; vytrvale stoupaly vzhůru, aby se otřely o okraj člunu, a chvílemi do něho některá tvrdě narazila vysokým, vystouplým čelem. Douglas má pravdu, něco bychom s těmi rybami měli udělat! Dlouhá noc vybledla do krásné jitřní oblohy jižního Pacifiku. Pozvolna jsme svolávali rozprášené smysly, neboť sny, které nás z gumového člunu přenesly do zcela jiných prostředí, nabyly zatím živé reality halucinace. Tělu, rozlámanému těsným a nepohodlným noclehem, připadalo docela samozřejmé vstoupit do nejbližších dveří a najít za nimi rozesílanou postel dětství, skutečnou v každé dávno zapomenuté podrobnosti. Tlak ve vzduchových komorách člunu přes noc rapidně poklesl, takže naším prvním úkolem bylo dohustit je vzduchem. Připojili jsme k zpětnému ventilu nafukovací hadičky a začali střídavě pumpovat, aby se měch ani na chvíli nezastavil. Když se tlak v komorách nezvýšil ani po patnácti minutách pumpování, zase jsme měch odpojili a prohlédli, jestli není děravý. Nebyl, ale záklopka přívodu vzduchu pořádně nedoléhala a většina vzduchu zase unikala, kudy přišla. Pohlédli jsme na sebe s Douglasem; s tímhle jsme si už nevěděli rady, poněvadž měch, kterým jsme nafukovali náš starý gumový člun, měl podobnou vadu. Odřízli jsme hadičku od měchu, což se neobešlo bez jistých obtíží, neboť ohyb bezpečnostního nože běžné řezání nedovoloval, a potom si Douglas strčil hadičku do úst a začal do ní mocně dout. Střídali jsme se po několika minutách a zakrátko byl člun opět normálně nahuštěný, ale tehdy už nám bylo jasné, že tomuhle trápení není zdaleka konec. Pohlédl jsem na Lyn, která oběma dvojčatům masírovala ztuhlé nohy.