Část druhá, trosečníci

1. Den
Seděli jsme na zachráněných troskách majetku poházených po podlážce gumového člunu, naše obličeje pod jasně žlutou stříškou hrály celou paletou zimničných barev, zírali jsme jeden na druhého a do našeho vědomí pozvolna pronikal šok posledních několika minut. Neil, kterému jeho medvídci uplavali, vzlykal za doprovodu Sandyho škytavého pláče, zatímco Lyn už po několikáté opakovala otčenáš a potom, aby dvojčata utěšila, zazpívala žalm „za ty, kdož se nacházejí v nebezpečenství na moři". Douglas a Robin hlídali v obou průlezech stříšky, připraveni vylovit z vody jakýkoli užitečný kus trosek, který by mohl připlout na jejich dosah, a s nevyslovenou touhou hleděli za vzdálenou dvaadvacetilitrovou chladničkou s vodou, poskakující s polystyrénovou lehkostí dál a dále od nás pod náporem vytrvalého pasátu. Jola Ednamair, zaplavená vodou a přivázaná ke člunu lanem, se kolébala nablízku, ale hleděli jsme daleko za ni, k rozvlněným křivkám horizontu, už teď pátrajíce po spásné lodi, přestože jsme věděli, že se žádná neobjeví. Naše oči bezvýsledně putovaly po nekonečných pustinách moře a oblohy, aby se posléze znovu soustředily na rozptýlené trosky. Po kosatkách, které před malou chvílí otřásly jádrem naší existence, nebylo ani památky. Připlaval k nám na dosah Lynin košíček se šitím
i a potom ještě dvě prázdné bedničky, plátěný obal záchranného člunu a šá-
|lek z plastické hmoty.
Naklonil jsem se k Neilovi a vzal ho kolem ramen. „Už je zas všechno
'v pořádku, synku, jsme v bezpečí a velryby jsou pryč." Vyčítavě na mne pohlédl. „My nepláčeme ze strachu," zavzlykal, „my pláčeme pro Lucette." Lyn ke mně přes jejich hlavy zdvihla uslzené oči. „Já taky," řekla a po chvíli dodala: „Myslím, že bychom nejdřív měli zjistit, jak na tom jsme."
Právě téhle otázky jsem se děsil. Sžíraly mne pocity viny, že nás do současné šlamastiky nepřivedly jen moje neortodoxní názory na výchovu našich dětí (vyskytla se řada kritiků, kteří namítali, že zbytečně hazarduji dětskými životy), ale i neschopnost předvídat podobnou katastrofu, a toto pomyšlení, spolu s vědomím, že jsme kromě Lucette přišli takřka o veškerý majetek, mne naplňovalo hlubokým zoufalstvím. Jak jsem jen mohl být takový blázen a svěřit naše životy starému škuneru! Pak jsem si opět v duchu promítl škodu pod podlažními prkny Lucette. Nejenže lodní žebra mocným ránám spolehlivě odolala, ale jednou z proražených planěk obšívky byla i nová plaňka z čtyřcentimetrové sosnoviny těsně u kýlu, usazená tam na Maltě na doporučení lodního inspektora. Trvalo celou minutu než se trup lodi pohroužil do vln, ale moderní loď, postavená s menším ohledem na hrubou sílu než naše Lucette, by se potopila daleko rychleji.