Po ztroskotání

Znaveně jsem se vydrápal do žlutého nafukovacího člunu. Zaplavoval mě pocit neskutečnosti a byl jsem přesvědčen, že se za chvíli probudím a zlý sen bude tentam. Pohlédl jsem na hodinky, bylo za minutu deset. „Kosatky, ,zabijáď," řekl Douglas. „Všech velikostí, bylo jich aspoň dvacet. Sandy viděl jednu s hlavou rozraženou do vé. Myslím, že to do nás napálily nejmíň tři." Moje mysl se s důsledky velrybího útoku stále odmítala smířit; upíral jsem oči na obrovskou genuu na podlážce člunu, kde seděla Lyn s dvojčaty. „Jak se to sem ksakru dostalo?" zeptal jsem se hloupě. Douglas se zazubil. „Viděl jsem, jak kolem plave cívka s rybářskou šňůrou a odmotává se," řekl, „tak jsem ji chytil, přitáhl do člunu a na druhém konci byla zaháknutá plachta!"
Tři velryby „zabijáci": vzpomněl jsem si, že kosatka dravá chovaná v miamském mořském akváriu vážila tři tuny a že při útoku plavou rychlostí kolem -třiceti uzlů; není divu, že Lucette takhle proděravěly! Kosatku s rozraženou hlavou ostatní pravděpodobně sežraly; musela si rozpoltit lebku, když narazila na třítunový olověný kýl lodi. Věrně nám sloužila do posledního konce a teď byla tatam.
Lyn na mne tupě hleděla a mlčky chlácholila plačící dvojčata a my ostatní, nehledě na hukot okolního moře, jsme v tiché nevíře zírali na to zvláštní prostředí kolem nás.