Loď se potápí

Když jsem se brodil kolem lodních kamen, zahlédl jsem koutkem oka ostrý nůž na krájení zeleniny, natáhl jsem se po něm a hnal se dál, ke schodům na palubu; voda, která mi teď sahala až po sfehna, již začínala olizovat vršky baterií ve strojovně. To byl také můj poslední pohled do útrob Lucette, našeho domova bezmála po osmnáct měsíců. Zatímco Lyn hbitě a přitom důkladně zavazovala dvojčatům záchranné vesty, přeťal jsem nožem lana, přidržující příď joly u hlavního stěžně; Douglas se snažil
ze všech sil vyprostit zpod joly samonafukovací gumový člun a já běžel dopředu přeříznout zbývající provazy poutající záď joly k přednímu stěžni, a když jsem ji pak nadzdvihl, uvolnil jsem tím i složený člun. Lyn volala, že chce nůž, aby mohla odříznout kanystry s pitnou vodou. Hodil jsem ho jejím směrem; Douglas, který pořád nemohl uvěřit, že se potápíme, na mne podruhé zařval, jestli může spustit záchranný člun přes palubu. „Ano, pospěš si!" zařval jsem, naznačuje přitom Robinovi, který už byl také v záchranné vestě, aby mu pomohl. Popadl jsem madla na zádi joly, přehodil jsem ji z převrácené polohy dnem dolů a přitáhl k zábradlí, přičemž jsem si všiml, že voda je už takřka v jedné rovině s palubou Lucette, která se nemotorně provalovala ve vlnách. Ze zadní paluby přiběhl Douglas s vesly a hodil je pod lavičky, a když jsem jolu strčil přes střechu kajuty k lodnímu boku, převzal ji ode mne a dostrkal do vody, zatímco Robin ji držel za poutači lano, aby ji neodnesly vlny. Nafukovací člun k naší úlevě, k naší velké a trvalé úlevě, šplouchl s tupým žuchnutím na vodu a byl již zpola nafouknutý a Lyn, která zatím kanystry s pitnou vodou a nouzové světlice odřezala, je teď snášela do joly.