Útok velryb

Opatrně jsem uložil sextant zpátky do pouzdra a obrátil jsem se ke knihám, abych vypočítal co nejpřesněji naši polohu, když vtom se trup pod mýma nohama otřásl pod neuvěřitelně silnými ranami, které mnou mrštily na kóji a vzápětí se v mých ohlušených uších spojily s řevem valící se vody. Slyšel jsem, že Lyn cosi volá, a takřka současně ke mně z kokpitu zaletěl výkřik: „Velryby!" Se smysly ještě zastřenými jsem padl na kolena a vytrhl z podlahy několik prken, abych ke své hrůze spatřil velkou zubatou dírou, proraženou v obšívce trupu mezi dvěma rostlými dubovými žebry, modré vody Pacifiku. Voda se hrnula dírou jako příval, a přestože Lyn volala, že to nemá cenu, že do lodi teče ještě další trhlinou pod podlahou záchodu, přišlápl jsem rozlámané plaňky nohou a křičel na ni, aby mi podala kus plachtoviny, cokoliv, čím bych otvor utěsnil. Hodila mi polštář; přimáčkl jsem ho na proraženou obšívku, zapřel prknem z podlahy a stoupl si na ně; hučení přívalu se takřka neztenčilo. Voda už dosahovala úrovně podlažních prken, když jsem z paluby zaslechl Douglasův křik: „Potápíme se, táti?" „Ano! Opusťte loď!" Můj hlas zněl najednou lhostejně a jakoby z velké dálky. Sledoval jsem, jak voda rychle stoupá po krytu motoru vzhůru, a když mi začala šplíchat o kolena, obrátil jsem se, abych vyběhl za Lyn, která už zatím vyháněla Neila a Robina nahoru na palubu.