Huh, jsem vůl, je to mys, ne ostrov.

Když jsme v malé sklolaminátové jole veslovali zpátky k Lucette, pociťovali jsme z tohoto antiklimaxu naší cesty po pohádkových rovníkových ostrovech s prapodivnými anachronismy živočišné říše jisté zklamání.
Na druhý den ráno jsme hodlali vyplout k Markézám, ostrovům ležícím tři tisíce mil dále na západ, ale když se teď vítr pod šedou dekou dešťového mraku stočil k východu, měl jsem sto chutí být co nejdřív odtud pryč, neboť kdybychom okamžitě vyrazili, mohli jsme být do rána daleko ze závětří ostrova. Lyn se pomyšlení, že bychom se vydali na cestu třináctého června, urputně bránila a nepomáhalo ani moje ujišťování, že pokud třináctého nepřipadá současně na pátek, nevadí to ani nejpověrčivějším námořníkům, ale Douglas a Robin projevovali touž netrpělivou touhu být odtud co nejdál, a po chvíli horečné práce byla jola opět uložena a připoutána a všechny pohyblivé věci na palubě i v podpalubí bezpečně zajištěny.
V pět hodin odpoledne jsme byli připraveni k odplutí. Rozvinuli jsme hlavní plachtu a kosatky, vytáhli kotvu a zamířili podél předhoří k úžině. Potom jsme změnili kurs na západ a volně se rozletěli k Pacifiku. Podél černého pobřeží Fernandiny se Lucette s třemi sty čtverečných metrů rozevlátého plachtoví na stěžních jenom vznášela — vstříc největšímu oceánu světa.
Automatickým řízením Lucette vybavena nebyla, a tak nezbylo než postavit noční hlídky. Tiše jsme proplouvali temnou nocí, křižujíce klidnou vodou v závětří obrovité kupy vyhaslé sopky, až konečně v půl čtvrté ráno, když se škuner pod vzrůstajícím náporem jihovýchodního pasátu opírající-
ho se do levoboku začal naklánět, zpočátku jen mírně, ale pak stále příkře-ji, jak se naše rychlost ustálila na rovnoměrných sedmi uzlech, jsme přehodili vratipně a pevně utáhli stehy a šoty.