Před potopením

Ráno čtrnáctého června jsme Galapágy měli daleko za zádí. Nerozlišitelně splývaly s mraky na zatažené obloze nad námi, zatímco Lucette, rozkolébaná a rozhoupaná vzedmutými mrtvými vlnami pacifických pasátů, neochvějně směřovala na jihozápad k Markézám.
Přestože jsme se už plavili po moři déle než rok, naše žaludky, rychle přivyklé poklidu chráněných vod, pořád ještě na přizpůsobení živým pohybům plachetnice na otevřeném moři potřebovaly jistý čas, a proto během dne všichni, kdo právě nestáli u kormidla nebo nemanipulovali s plachtami, využívali každé chvilky k odpočinku na kójích v podpalubí, zásobováni čas od času horkou polévkou nebo šálkem kávy z rukou Lyn, nezlomně se ohánějící kolem lodního sporáku. Robin, nepřivyklý moři, trpěl po větší část cesty z Panamy na Galapágy mořskou nemocí, ale teď se zdálo, že už nevolnost vyvolávanou ustavičnými pohyby lodního trupu snáší lépe. Dokázal podle kompasu udržovat loď v poměrně přesném kursu, a třebaže zásady plachtění byly pro něho dosud španělskou vesnicí, dělil se se mnou a Douglasem o noční hlídky, zatímco Lyn a dvojčata nás zaskakovaly přes den.
Následující noci se vítr trochu zmírnil a občas se nám průrvou v mracích dostalo pohledu na třpytící se hvězdy předjitřní oblohy; ráno patnáctého června jsme poprvé od chvíle, kdy jsme opustili Galapágy, zahlédli slunce, a jak vítr a naše rychlost pozvolna ochabovaly, plula Lucette na tišícím se moři mnohem klidněji.