Den 1 dva

Markézy ležely dva tisíce osm set mil na západ, ale neměli jsme ani kompas, ani nic jiného, čím bychom mohli zjistit polohu; a i kdyby někdo z nás zázračným vypětím sil tuto vzdálenost překonal, naděje, že narazí na jeden z ostrovů, byly pořád velice chabé.
Pobřeží Střední Ameriky, táhnoucí se více než tisíc mil dále na severovýchod, leželo na protilehlé straně bezvětrných Koňských šířek, obávané oblasti nehybného vzduchu a náhlých deštivých bouří, která Coleridge inspirovala k veršům:
Voda, voda kolkolem a na troud dřevo schne; voda, voda kolkolem a k pití kapka ne!
Jsi přece kapitán dálkové plavby, pomyslel jsem si smutně, žádný pradávný mořepolavec, a nemůžeš spoléhat, že tě z tohoto dilematu vytáhne nějaká strašidelná posádka.
Jaké jsme měli šance, kdybychom se řídili radou instruktážní příručky: „Setrvejte na místě a čekejte na záchranu!"? Zaprvé by nás nikdo ještě nejméně pět týdnů nemusel postrádat, a kdyby po nás konečně začali pátrat, kde by v těch třech tisících mílích oceánu začali hledat? Zadruhé naděje, že bychom v téhle oblasti zahlédli nějaké plavidlo, byla mimořádně nízká a mohli jsme ji klidně pustit z hlavy, neboť ze dvou možných lodních cest z Panamy na Tahiti a Nový Zéland ležela jedna čtyři sta mil na jih a druhá tři sta mil na sever od nás. Pohlížeje na naše potraviny odhadoval jsem, že pro šest lidí vystačí asi tak na deset dní, a poněvadž déšť jsme kromě náhodných přeháněk v této oblasti nemohli očekávat ještě dobrých šest měsíců, naděje, že vydržíme naživu déle než deset dní, byly dosti pochybné. Měl jsem pocit, že máme velmi dobrou šanci stát se ciframi v jedné z Robinových statistik.