Co měli

Můj vnitřní zápas o nějaké rozhodnutí, když mi jedno připadalo chmurnější než druhé, ať jsem na ně pohlížel z jakékoli strany, se mi zračil ve tváři, a Lyn se naklonila kupředu. „Pověz nám, jak jsme na tom," řekla a rozhlédla se po ostatních, „chceme znát pravdu." Všichni přikývli. „Jakou máme naději?" Nemohl jsem říci, že podle mého názoru zahyneme, a najednou mi bylo jasné, že máme pouze jedinou možnost: plachtit pod pasát-ním větrem ke Koňským šířkám, vzdáleným čtyři sta mil na sever. Naděje, že tak dosáhneme země, byla velice slabá, ale tím směrem ležela jediná dosažitelná cesta, tím směrem ležela naše jediná šance na dešťovou vodu, třebaže čtyři sta mil daleká, a konečně i šance, byť třeba sebemenší, že tímto směrem přece jen doplujeme k pevnině. Alespoň tak budeme zapraženi do práce a budeme bojovat o své životy; pořád lepší než zemřít se založenýma rukama! Musíme kluky dostat na pevnou zem, řekla přece Lyn! Pocítil jsem, jak skutečnost rozhodnutí zdvihá z mých beder beznaděj, a rozhlédl jsem se kolem sebe; pět párů očí mi viselo na rtech. Lyn měla paže opět kolem dvojčat a Douglas s Robinem zaujímali svá hlídková stanoviště, odkud pátrali po všech užitečných troskách, které mohly připlout na dosah. „Žádnou jinou alternativu nemáme," řekl jsem, „než tuto: Zůstaneme ještě čtyřiadvacet hodin na místě, kdyby se snad objevily další trosky, a potom zamíříme na sever a budeme doufat, že v Koňských šířkách natrefíme na déšť." Přejel jsem je pohledem. „Mohli bychom se se tam také dostat do východního proudu, který by nám pomohl k pobřeží Střední Ameriky, jestliže nás do té doby ovšem nikdo nevezme na palubu." Úleva se rychle přenesla na ostatní, a když jsem začal mluvit o problémech a nesnázích stojících před námi, uviděl jsem, jak Douglasova tvář tvrdne odhodláním. Sklíčenost opadla. Robin přikývl a vypálil na mne otázku o lodních trasách. Lyn mne obdařila úsměvem, nenamítajíc ani trochu, že jí nabízím muka žízně, hladovění a pravděpodobně i smrt, pakliže nebudeme zachráněni. Jen když budeme mít aspoň nějakou šanci! Dvojčata si osušila slzy a začala pošilhávat po hroznovém cukru. Život se vrátil do pevných kolejí.
Spustili jsme jednu vodní kotvu, aby se příď člunu ustálila a vlny jí tak1 nepohybovaly, a začali jsme poklízet posbírané trosky: obrovskou genuuv šedesát metrů nylonové rybářské šňůry (tažná síla padesát kilogramů), čtrnáct litrů benzínu, dvě vesla, dvě prázdné bedničky. Lynin košíček se šitím se ukázal pokladem k nezaplacení, neboť nejenže obsahoval běžné nitě a jehly, ale také dvě skalpelové čepele, čtyři pletací jehly, zavírací špendlík, jehlici do klobouku, tři sáčky z umělé hmoty, klubko provázku, knoflíky, svitek alobalu, obouvací lžíci, dva malé šálky z plastiku, dvě plastikové krabičky, dva sáčky sušených kvasnic, třicet centimetrů měděného drátku, několik kousků gumy do prádla, lahvičku rozpustného aspirinu, tužku a kuličkové pero. (Co víc by si člověk od košíčku se šitím mohl přát!) Dále jsme měli asi čtvrtlitrovou plechovku kopálového laku, promáčenou plavební příručku pro oblast Západní Indie a jednu prasklou a zvlhlou dýmovnici. Moje hodinky, dvacet let staré hodinky značky Rolex Cyster, nám udávaly čas a v lékárničce jsme našli cévní klíšťky a nůžky, ale jinak jsme neměli ani kompas, ani žádné mapy, vlastně vůbec nic, co by nám pomohlo při navigaci či měření uražené vzdálenosti.