Dorády

Lyn zazpívala „Bůh je můj pastýř" a pak se ještě vroucně pomodlila za naše bezpečí. Vítr se západem slunce nečekaně ochladí. Chvěli jsme se zimou, když jsme se balili do přikrývek z terylénové plachtoviny. Lyn se náhle rozesmála. „Co je, čemu se směješ?" chtěli jsme vědět. „Když jsem plavala ke člunu," řekla, „vydával takové směšné zvuky, jak z něho unikal přebytečný plyn, a Douglas si myslel, že to utíká vzduch, a ucpával hadičky prsty a křičel na mě, abych mu podala nějakou záplatu — uprostřed Pacifiku!" Znovu se zajíkla smíchy. „Nedal si pokoj, dokud jsem mu nepodala pomeranč a zeptala se: ,Stačí ti tohle'?"
Vzduchové komory člunu v chladném vzduchu ochably, a zatímco je Douglas dohušťoval a Lyn pečovala o Neila a Robina, sužované stále mořskou nemocí, uzavřel jsem na návětrné straně průlez v plachtě stříšky, nechávaje volný pouze malý otvor pro výhled a větrání. Robin naléhal, že bude držet dvouhodinovou hlídku dospělých navzdory své nevolnosti, a když se snesla tma, schoulili jsme se kolem krabic a plechovek a s nohama a těly přeloženými přes sebe jsme se snažili usnout. Gumový člun se neustále propadal a zase stoupal v dlouhých, pět metrů vysokých mrtvých vlnách, zatímco se kolem těžce vzdouvaly kratší, zalamované vlny, vyvolané poryvy místních větrů, o něž se člun, bržděný dryfkotvou, trhavě zastavoval, vždy když sklouzl do prohlubně mezi nimi. Převraceli jsme se a kroutili ze strany na stranu, hledajíce aspoň trochu pohovy pro naše rozbolavělé údy, když jsme skrze podlážku člunu začali zakoušet podivné kodrcání a ostré rýpance. Zpočátku jsem se domníval, že se pod člun zaklí-
nil nějaký ostrý předmět a obával jsem se, aby nám neproděravěl vzduchové komory, ale pak jsem uslyšel jak Lyn slabě vykřikla, když ji také něco rýplo do zad. Douglas, který držel hlídku u průzoru, nám řekl, že pod člunem proplouvají velké ryby, nejspíš dorády, a zřejmě pronásledují nějaké menší rybky, držící se pod naším dnem.