3. Den

Moje hlídka, pokrývající hodiny ranního rozbřesku, začala pod jasnou oblohou, ale když slunce vytáhlo mraky, vítr od jihu opět zesílil íi přivál vysoké nadýchané kumuly, růžové na vrcholcích a s šedými základnami, jež se zdály těžké na sprchnutí. Sotvaže se rozednilo, přitáhl jsem (jolu a přelezl na její palubu, abych prohlédl upevnění plachty a stehy, nichž jeden se během noci uvolnil. Zatímco jsem přivazoval steh, zahlédl jjsem pod dřevěnou bedničkou u sedačky cosi malého a černého. Sklonil jsem se a sebral náš první příspěvek moře, asi deseticentimetrovou létající rybu. Vyvrhnul jsem ji, zbavil šupin a podal Lyn, která byla nyní již vzhůru, ;iby ji dala marinovat do trošky citrónové šťávy. Uvařit jsme ji samozřejmě icmohli. O hodinu později, o sedmé, jsme každý posnídali kousek ryby jchucené citrónovou šťávou, po čemž následoval i plátek chroupavé cibule doušek vody. Gumový člun se začal opět divoce zmítat, jak stoupal na iřcbeny vzedmutých vln a prudce se propadal do prohlubní mezi nimi. našemu zklamání postihla Neila a Robina opět mořská nemoc, a třebaže Jsme jim nabízeli prášky, rozhodli se obejít se bez nich a raději se snažit přivyknout pohybům člunu. Před záď gumového člunu se začaly lámat vlny a při mrtvých vlnách /ysokých až šest metrů se zdálo, že nám nastává zlý den. Ednamair se silně ^táčela pod nárazy větru do plachty a pevně napínala vlečné lano, zdvihajíc c chvílemi nad hladinu.

Druhá noc

„Nakreslím ti ráno mapu," řekl jsem a zavrtěl se, abych našel pohodlnější lůžko pro hlavu. Žádné jsem nenahmátl. Neil a Sandy měli nohy natažené prese mne a pod sebou jsem cítil louži mořské vody, která prosakovala trhlinou ve dně člunu a shromažďovala se mi přímo pod zadkem. „Podej mi houbu a vylejvák," zamumlal jsem k Lyn, chystající se převzít hlídku, a když mi je mlčky podala, naše ruce se potmě dotkly a krátce se spojily v němém porozumění. Když bylo pode mnou opět sucho, natáhl jsem se a dlouho do noci přemýšlel, za kolik dní můžeme doplout k pásmu tišin, a jaké máme vyhlídky, že lam bude pršet, tohle cvičení mě mělo zaneprazdňovat se vzrůstající naléhavostí, jak se naše skrovné zásoby plechovek s vodou postupně tenčily. Robin před odchodem ze své hlídky bezmocně funěl do nafukovací hadičky, ale člun byl ještě dost splasklý, a tak jsem zastrčil konec hadičky do úst ;i důkladně jsem ji z obou stran profoukl; však to Robinovi půjde lip, až přijde, jak na to.

Noc

První noční hlídku držel Robin. Upozornil jsem ho na věci, na něž je zapotřebí dávat pozor na jole, která ve vzrůstajícím větru pevně napínala vlečné lano a stáčela se hned na jednu a hned zas na druhou stranu, jak nápor větru do plachty zmítal její zádí. (Jola, jak jsem už vysvětlil, plula zádí napřed, aby při prořezávání vln nenabírala vodu.) Když jsem se ukládal vedle Lyn, přitáhla se blíže a s ústy až na mém uchu mi se slzami na krajíčku zašeptala: „Kdyby se s Neilem něco stalo, nenechám ho odejít samotného." Otřáslo mnou, že počítá v myšlenkách se smrtí, i když jsme právě dopsali dopisy na rozloučenou „pro všechny případy". Nahmatal jsem její ruku a stiskl jú „Nemyslím, že k něčemu takovému dojde," řekl jsem pevně, „ale i kdyby, mnohem víc bys nám byla platná, kdybys tady zůstala." Poznal jsem v životě jen málo lidí, na něž by v případě krajní nouze bylo takové spolehnutí jako na Lyn, a moje hluboká úcta k jejím schopnostem ošetřovatelky, právě tak jako manželky a matky během dvaceti let společného života neustále vzrůstala. Obával jsem se, zda mi nezatajuje něco o Neilově zdravotním stavu, něco, o čem nevím. Byla velmi malomyslná, ale z dalšího jsem pochopil, že prožívá otřes z posledních šestatřiceti hodin, který já už měl za sebou, a začal jsem tedy mluvit o šancích, které máme, o tom, že nás jistě vezme na palubu nějaká loď, a i kdyby ne, že pořád můžeme doplout k pobřeží Střední Ameriky, živíce se rybami, jež určitě ulovíme, a dešťovou vodou. „A déšť naším nápojem," zamumlala (spisovatel Han Suyin pracoval krátký čas jako lékař v hongkongské nemocnici, kde byla Lyn ošetřovatelkou). Poznal jsem, že už nemyslí na smrt, ani pokud se toho týče na Malajsko, ale na šťastné dny, strávené plachtě-ním po moři v Hongkongu, kde jsme měli svatbu.

Dopisy na rozloučenou

Dvojité dno v zadní části člunu, předělené střední vzduchovou komorou, bylo zespodu protržené a malou dírkou v horním plášti prosakovala do našich přikrývek mořská voda, takže jsme dno museli každou chvíli vytírat. Pokusili jsme se dírku zalepit náplastí, ale bezúspěšně. Slunce se už sklánělo k obzoru, a tak jsme odvrátili svoji pozornost k dalším věcem, jež bylo nutno před soumrakem překontrolovat. Prohlédli jsme upevnění vlečného lana, plachty a lanoví na jole, a kde se to zdálo zapotřebí, ještě jsme je zajistili. Uvolnil jsem dva malé stabilizátory pod přídí gumového člunu, abych zvýšil rychlost, kterou jsem odhadoval asi na jeden uzel plus další jeden uzel díky proudu, směřujícímu tak jako my na severoseverozápad.
Sesedli jsme se k „odpolednímu čaji" a pojedli po čtyřech čtverečných centimetrech sucharu, kousku hroznového cukru a doušku vody, tentokrát už všichni, neboť Neil i Robin zatím s pomocí prášků kymácení člunu přivykli. S příchodem soumraku si Lyn zahrála s dvojčaty „na špióna", zazpívala jim a uložila je ke spánku. Robin byl už veselejší a rozpovídal se o tom, jak cestoval autobusem napříč Amerikou a jak si opatřoval živobytí příležitostnou prací, a když jsme ho tak poslouchali, probíhalo nám hlavou, /da ještě vůbec někdy spatříme pevnou zemi. Během dne nařezala Lyn dvojčatům a Douglasovi kusy plachty, aby na ně svým kamarádům v Anglii a Americe napsali, co se nám přihodilo, a sama napsala láskyplný pozdrav na rozloučenou naší devatenáctileté dceři Anně, která se od nás odloučila na Bahamách, aby šla svou vlastní cestou. Robin napsal matce a já připojil k dopisu Anně doušku s přáním hodně štěstí do dalšího života. V doušce k Robinovu dopisu jsem se omluvil, že jsme se stali nechtěným nástrojem předčasného konce jeho života. Dopisy na rozloučenou jsme zabalili do nepromokavého obalu a zastrčili do jedné z kapes gumového člunu, neboť jsme věděli, že až by na takové dopisy přišel čas, nebyli bychom asi takového výkonu duševně ani tělesně schopni. Vyhlídka na blízkou smrt nás všechny uvrhla do lehkého smutku a sklíčenosti, zvláště však Neila, který, jak jsem cítil, si dokázal mnohem jasněji představit útrapy, jež nás ještě čekaly, aniž přitom znal rejstřík možností, jak se jim vyhnout. Vypadal jako strašně smutný a opuštěný klučina, když tak ležel v matčině náruči a bez mrknutí oka zíral do prázdna a před jeho vnitřním zrakem se honily bůhvíjak hrozné představy, ale pak se zakutal pod plachtovinu vedle Sandyho a potichu se bavili o kamarádech z Miami a Colónu.

Problémy s nafukovacím člunem

Bílou bužírkou obalené lano z předního líku se napínalo divže neprasklo, jak Ednamair na jeho konci odpadala od větru, a tak jsem doprostřed vlečného lana přivázal kanystr s benzínem, který jsme stejně na nic nepotřebovali, aby svou vahou mírnil jeho napětí. Výsledek se dostavil okamžitě. Obrátili jsme teď pozornost k vzduchovým komorám gumového člunu, a pátrali po možných trhlinách. Byl to starý model, dárek od našeho přítele kapitána Siggiho Thorsteinssona z islandské záchranné lodi Bonnie, Siggi spolu s manželkou a dětmi pluli souběžně s naší Lucette z Falmouthu do Miami. S vděčností jsme vzpomínali na jeho starostlivost, když se kvality našeho předchozího nafukovacího člunu projevily natolik v pochybném světle, že nám daroval jeden ze svých dvou člunů, které měli na palubě. Vyslovil jsem tehdy naději, že se nenaskytne příležitost, abychom ho použili, srdečně jsem mu poděkoval, mnohokrát neforemný Balík člunu na přecpané střeše kajuty proklel, nicméně mne od té chvíle jeho přítomnost uklidňovala. A teď? Těžko říci, ale pravděpodobně jen jemu jsme mohli děkovat, že jsme ještě žili. Jenom dvojitá plachta střechy měla cenu několika litrů vody denně, neboť nás chránila před slunečním žárem, a za své železné zásoby jsme vděčili tomu, že byly do člunu uloženy předem. Co nejbedlivěji jsme prohlédli vzduchové komory, polévajíce všechny neponořené plochy vodou, ale žádnou trhlinu jsme nenalezli, ačkoli byl ednamair s nafukovacím člunem v závěsu a spuštěnou dryfkotvou člun už na jednom nebo na dvou místech záplatovaný, a posléze jsme přisoudili úbytek tlaku prolínání vzduchu pogumovanou tkaninou. Dohodli isme se, že budeme člun při každé hlídce pravidelně dohušťovat, aby zůstal co nejtužší, neboť ustavičné prohýbání změklých komor vlnami by je určitě brzy prodřelo.

První den

Zanechme nyní na okamžik trosečníky svému osudu, oni se plaví na dvou svázaných člunech a budou to fdělat ještě pěkně dlouho, ale my zde v reálném světě máme nový rok, přejme si všichni společně hodně štestí a zdraví do roku 2006.