Monday, March 27, 2006

Nehezká společnost

Vysílený námahou a s ústy vyprahlými žárem poledního slunce jsem se konečně vzdal a převalil se zpátky do člunu, notně sklíčený, ale také rád, že jsem konečně opět v chládku. Douglas, vyhlížející lodi, mi gestem naznačil, abych se přesunul k průlezu střechy a ukázal mi zlověstnou trojúhelníkovitou ploutev, která se k nám zvolna přibližovala. V posvátné hrůze jsme zírali, jak třímetrový žralok podobný torpédu nevzrušeně proklouzává pod člunem s doprovodným hejnem lodivodek seřazených v dokonalé šípovité formaci za ocasem. Pohlédli jsme na sebe a uzavřeli mlčenlivou dohodu, že dětem o naší nevítané společnosti nic nepovíme. Oběd, který sestával z kousku pomeranče (jedli jsme je teď i s kůrou), půlky sucharu a malého doušku vody, trval příliš krátce a na odpoledne jsme se usadili ve člunu, abychom přes nejpalčivější část dne odpočívali. Dvojčata kreslila tužkou na kus plachtoviny „Lucette napadenou velrybami" a Lyn vyšívala na nějaké modré plátno zprávu pro případ, že by se písmo našich dopisů při styku s mořskou vodou rozpustilo. Napadlo mě, že je to docela vhodná chvíle k nakreslení mapy, a vzal jsem si tedy z joly kus dřeva za podložku a sáhl po uschlé orientační mapce, kterou jsme zachránili z teď již zcela rozmočené plavební příručky.

Saturday, March 25, 2006

Bez udice

A pak jsem už jen s hrůzou přihlížel, jak se cívka se šňůrou nese vznosným obloukem za třpytkou, padá do vody a pozvolna se noří do hlubin. Šňůra zmizela. Měl jsem sto chutí skočit za ní, ale na druhé straně gumového člunu se objevila živá výstraha v podobě trojúhelníkové, na konci bílé hřbetní ploutve, patřící velkému žralokovi. S pozdní lítostí jsem proklínal svoji hloupost. Jak jsem mohl být tak lehkomyslný a nepřivázat šňůru ke stožáru? Naše jediná Iřpytka a naše jediná drátěná udička šly přes palubu, jako bych byl nějaký klučík na pikniku nedělní školy. Bil jsem se kotníky do čela; když dělám už takovéhle pitomé chyby, co přijde později? Podobné neuváženosti stály už na moři nejeden život, a když se těchto chyb dopouštím já, co potom mohu očekávat od mořských zelenáčů, jako je Robin nebo naši nejmladší, Neil a Sandy? Předsevzal jsem si, že příště každý další krok a každé rozhodnutí, než se podle něho zařídíme, raději dvakrát promyslím, nebo jinak dříve či později zásluhou nějaké chyby či opomenutí někdo z nás zemře. Omluvil jsem se ostatním, že jsem přišel o šňůru, a okamžitě jsem se pustil do výroby nové třpytky z plechového víčka „drobkové krabice", připevnil jsem k nylonové šňůře háček a zátěž a kolem poledne jsem byl opět připraven k lovu. Dvojčata se zatím s máminou pomocí vyfešákovala ÍI měla dokonce učesané vlasy — jen si vyšlápnout na břeh! Vrátil jsem se do joly a bezmála hodinu nahazoval udici všemi směry, vláčeje třpytku různou rychlostí a střídaje na ní červená a bílá lákadla, pak jsem zkusil navnadit háček hlavami létajících ryb, ale všechno marně, neboť dorády sice udici se zájmem sledovaly, ale nezabrala ani jedna.

Thursday, March 23, 2006

Jak chytit dorádu?

Tázavě na mě pohlédl a mne napadlo, co asi mohlo háček urvat (pravděpodobně žralok, když to na člunu ani nepocítili), ale nic jsem neřekl. „Zkusím to se třpytkou z joly; kdyby to nevyšlo, vyzkoušíme jinou návnadu." Vlezl jsem zpátky na Ednamair, abych se pokusil ulovit dorádu. Poněvadž jde o sportovně lovenou rybu, která se obvykle chytá na létající ryby, mohl jsem použít jak živého vnadidla, tak třpytky, a protože jsem třpytku měl, rozhodl jsem se to zkusit s ní. Pochybovačně jsem se zadíval na drátěnou udičku a zauvažoval, zda bude dost pevná. Pak jsem k ní přidělal zátěž a odvinul dlouhý kus šňůry. Než jsem nahodil, obtočil jsem šňůru dvakrát kolem stěžně, a potom jsem třpytku rozhoupal a vrhnul ji asi deset metrů od závětrné strany joly a rovnoměrně ji přitahoval, aby se vlekla vodou. K mému překvapení se po třpytce okamžitě vrhly tři dorády najednou, ale ještě než zaútočily, odvrátily se a odpluly; byly to velké kusy a určitě by Šňůru přetrhly, kdyby některá z nich zabrala. Rozhlédl jsem se, zda neuvidím nějakou menší. Odvinul jsem ještě kus šňůry a párkrát jsem zkusmo nahodil k několika menším rybám, připomínajícím spíše mladé štičky, ale ty blýskání třpytky ignorovaly, ačkoli v jednom okamžiku k němu vyplula velká doráda, ale ani ta nezabrala. Náhle připluly tři malé dorádí samičky, rozčileně jsem vrhnul třpytku před ně, daleko od lodi.

Wednesday, March 22, 2006

K snídani létající ryby

Během noci přešel vítr v lehkou brízu a moře se celkem slušně uklidnilo a dopřávalo nám už pohodlnější plavbu. Rozbřesk přinesl jasnou oblohu a příslib parného dne, ale klidnější počasí mohlo alespoň přispět, aby se Neil s Robinem snáze zotavili z mořské nemoci. Volání „pissoir", kterým jsme se dožadovali vylejváku používaného na močení, abychom si nemuseli chodit ulevovat k průlezu z přístřešku a překračovat spící těla, se ozývalo stále sporadičtěji a naše moč dostala temně hnědou barvu. Uvažoval jsem, že trochu ochutnám, zda se dá vůbec pít, ale Lyn mi řekla, že to už zkusila. „Je strašně slaná," řekla posmutněle. „Četla jsem kdysi článek nějakého profesora, který tvrdil, že je prospěšné pít vždycky moč druhých lidí." „Nechtěla bys ochutnat moji?" zeptal jsem se. Vybuchli jsme smíchy. „Díky, zatím ne." Douglas na nás od průlezu znechuceně pohlédl. „Proboha," řekl, „co máme k snídani?" Přelezl jsem na Ednamair, abych zase rozvinul plachtu, a ke svému potěšení jsem na dně joly nalezl jednu velkou a jednu malou létající rybu. Prošly patřičnou úpravou a pak jsme je obřadně rozporcovali a hlavy odložili stranou. Poslouží jako vnadidla. Robin a Neil už vypadali lépe a dokázali sníst svůj podíl, k němuž dostali o něco větší dávku vody. Pozorně jsem sledoval, zda Lyn vypije svůj příděl. Nenapila se. Trval jsem však na tom, že musí, poněvadž si nemůžeme dovolit, aby onemocněla, rozhodně ne takto máme-li zemřít dehydratací, zemřeme společně. Pomalu jsme žvýkali kousky cibule a pomeranče, tentokrát bez sucharu, neboť suché potravy rychle ubývalo. „Musíme se pokusit ulovit nějakou rybu," řekl jsem. „Nahodili jsme udici včera ráno," ozvala se Lyn, „zatímco jsi pracoval na jole, ale když jsme ji vytáhli, byl háček pryč." Obrátila se na Sandyho — „Zkoušels to ještě?" Sandy zavrtěl hlavou. „Nebylo vnadidlo, měli jsme jen jednu rybí hlavu."