Rozdíly mezi příkazy

Nechal jsem ho být a obrátil jsem se k dvojčatům. Neil, bolestně vyhublý, ukládal se Sandym různé drobnosti zpátky do člunové kapsy, kterou Lyn vyčistila od útržků rozmočeného obalového papíru a prázdných pouzder od pochodní. Lyn a já jsme se nejednou do krve pohádali, což naše děti obvykle snášely se stoickou lhostejností (ačkoli Douglas se k nám teď občas přidával), ale všechny dokázaly poznat rozdíl mezi nepodstatným hartusením a příkazy, které bylo třeba vykonat pro jejich vlastní dobro. Robin nikoli.

Špatná nálada

Zbývaly mi poslední dvě velké udice, ale jak jsem tak pozoroval dlouhá a hladká žraloci těla klouzající u samé hladiny, rozhodl jsem se nechat si je na jindy. Jeden ze žraloků se otočil a nenucené se vracel k jole, výhružně prořezávaje mořskou hladinu hřbetní ploutví. Popadl jsem oštěp a zběsile jsem ho bodl do rypce, když proplouval kolem; překvapený žralok divoce mrskl ocasem a ponořil se do hlubiny, zatímco dva další, křižující hladinu o něco dále, zůstali už v bezpečné vzdálenosti a já jsem se s čerstvě ulovenou rybou k večeři přesunoval zpátky na člun. Na člunu vládla bouřlivá nálada. Lyn se pokoušela přimět Robina, aby jí pomohl sušit pokrývky, ale Robin se flinkal a ona zas trvala na tom, že když už něco dělá, má to dělat pořádně. Ostře jsem Robinovi vyčinil a připomenul mu, že sice chápeme, že to má jako nováček na moři těžké, ale že nám musí pomáhat, jak nejlépe umí. Snažil jsem se nežádat na něm nic, co by se vymykalo jeho praktickým schopnostem, ale k věcem, které na něm chtěla Lyn, nebylo zapotřebí žádné dovednosti a byly zcela nenáročné.

Další ryba

Tentokrát to byl pořádný kus, bojoval ze všech sil a šňůra se mi zařezávala do rukou, jak jsem kousek po kousku přitahoval rybu k jole. Robin s dvojčaty mě rozčileně pozorovali z průlezu člunové střechy. Už jsem ji viděl, dobře desetikilový kus typu makrely. Bojovala a vzpouzela se proti tahu šňůry, která ji vlekla k hladině, a potom, když jsem prudce zatáhl, abych ji vyhodil na palubu, vymrštila se vysoko do vzduchu a byla pryč. Prázdný háček už nebyl zakřivený, dynamická síla rybího skoku jej téměř narovnala. Hluboký pocit zklamání a sžíravá bolest rozdrásaných boláků na prstech obou rukou by mne asi rozplakaly, kdyby mým očím zbývalo dost vláhy pro slzy. Takhle jsem jen přivázal ke šňůře větší háček, navnadil ho kouskem vnitřností z mrtvé kilová ryby a nahodil znovu do hloubky, rozhodnut si tentokrát s rybou pohrát a riskoval, ze mi ji sežerou žraloci. Prudké škubnutí následovalo takřka vzápětí a pak jsem už jen zvolna vytahoval přehryznutou šňůru do joly; žraloci se vrátili!

Zlámal nůž

První hlavu rychle sežral mořský sup, a když jsem na háček navnadil druhou, nechal jsem ji klesnout hluboko pod hladinu, doufaje, že žraloci brousí někde jinde. K svému úžasu jsem takřka ihned ucítil škubnutí a o chvíli později se na dně joly mrskala kilová ryba a ze člunu se ozývaly povzbudivé výkřiky. Připevnil jsem na udici hlavu třetí létající ryby a nahodil opět do hloubky, a zatímco jsem čekal na další kořist, prohlížel jsem si svůj úlovek. Ryba se ještě nepřestala na dně joly divoce zmítat, a abych její trápení ukončil, vzal jsem nůž a jediným rychlým šmikem jí odřízl hlavu.' V příštím okamžiku jsem civěl na krátký pahýl nože v ruce a zbývajících patnáct centimetrů čepele na dně loďky, neschopen pochopit, jak jsem jej mohl zlomit zakrojením do tak malé ryby, a ještě pořád jsem na tu spoušť dopáleně zíral, když další škubnutí odlákalo moji pozornost znovu ke šňůře.

Voda

Ráno začalo dobře. Nalezli jsme v jole dvě létající ryby, jež nám spolu s třetí, která přistála ve člunu, zajistily půl ryby na osobu k snídani. Ačkoli byly dost malé, měly příjemnou chuť a obsahovaly čerstvou vodu, takže jsme ještě ušetřili doušek ze sklenice. Stále platil volný systém dávkování podle osobní potřeby, ale přesto jsem každého při pití sledoval, i když spíš proto, abych se ujistil, že si skutečně bere svůj podíl, než z nějaké podezíravosti. Lyn už ve dvou případech jen přiložila sklenici ke rtům a nenapila se, a když jsem jí přikázal pít, namítala, že nemá žízeň a že se o její podíl mohou rozdělit dvojčata. Věděl jsem, že kluci ji potřebují stejně jako vodu, a uplatnil jsem svůj nejtěžší argument, že dokud se nenapije, nebude pít nikdo. Vzal jsem tři rybí hlavy na Ednamair s tím, že zkusím něco ulovit, než bude hotov druhý oštěp. Chlapci se zatím věnovali vybírání vody, dofuko-vání člunu a hledání dalších trhlin. Lyn plnila svůj pevný rozvrh — přepírala svršky, sušila pokrývky a prováděla s dvojčaty každodenní cviky na posílení nohou.

Chytil žraloka holou rukou

Lyn s dvojčaty si donekonečna povídali o chaloupce jejich dědečka na břehu tichého průplavu ve Staffordshiru, a o tom, jakou by měl radost, kdyby věděl o našich dobrodružstvích v cizích krajinách, které jsme navštívili. „Starý Pev", jak jsme Lynina otce láskyplně nazývali, zemřel s neokázalou srdnatostí několik měsíců předtím, než jsme vypluli na cestu kolem světa. Vždycky se řídil svým vlastním životním receptem: „Chceš-li přežít, musíš se bránit", dokud rakovinou napadané tělo nedokázalo už nadále hostit jeho silného ducha. Se západem slunce se obloha rozjasnila, a když soumrak potemněl do sametové černi pacifické noci, nebylo po nějakém dešťovém mraku ani stopy. Sandy i já jsme se rozhodli nocovat opět na člunu; měli jsme ještě v živé paměti nepohodlí předešlé noci a laskavý dotek nahuštěné tkaniny člunu nám byl milejší než nepoddajný sklolaminát joly, třebaže ten byl aspoň suchý. Té noci na mne připadla hlídka mezi devátou a jedenáctou a když jsem na několik minut přestal vybírat vodu, šplíchla vedle člunu hlučně nějaká ryba. Zahleděl jsem se do vody a spustil do ní paži, prsty jako roztažené spáry, a doufal jsem, že ji šťastnou náhodou polapím tak, aby šla vytáhnout na palubu. Jednou nebo dvakrát jsem se dotkl jejího hřbetu, ale vždycky na nepravém místě, nicméně v otázce získání obživy jsem nenapravitelný optimista a měl jsem pocit, že dříve nebo později se mi to musí povést. Sebral jsem vylejvák a už jsem chtěl opět vybírat vodu, když s£ ozvalo hlasité plesknutí a člun se znovu otřásl pod úderem veliké ryby. Když ryba vyskočila potřetí, byl jsem ve střehu; přistála u samého člunu těsně pod mou pravou rukou. Podebral jsem ji ohnutou paží a rychle jsem ji obejmul i levačkou, a když jsem ucítil hrubou, nesmekavou kůži, spustil jsem oči a spatřil bílé břicho a tlamu ve tvaru U, patřící půldruha-metrovému žralokovi, pokorně spočívajícímu v mé náruči jako malé dítě. Rázem jsem si uvědomil, že by stačilo jediné hryznutí jeho zubů a se člunem bychom se mohli rozloučit, a pustil jsem ho jako žhavý pohrabáč. Scvakl svoje kruté čelisti, třískl do člunu ocasem a zmizel. Vděčně jsem pokračoval ve vybírání vody. Ještě se nám nechtělo evakuovat!

V ajkém stavu přistaneme?

Nejen že jsme v ní měli veškerou sušenou potravu, ale také doplněné a za-zátkované plechovky s vodou, které mohly v jole stát zpříma, kdežto ve člunu se každou chvíli kácely a voda z nich vytékala. Připevnil jsem konec lana k vlečnému poutku a převázal podkovu šeklu lanovou přízí a pak jsem ještě mezi jolou a člunem natáhl tenkou signální šňůru pro případ, že by se něco takového opakovalo, neboť přeplavat z jednoho plavidla na druhé bylo při té spoustě žraloků vyloučeno. Podlážka gumového člunu byla teď neustále pod vodou a další boláky nám vyrážely a rozšiřovaly se znepokojivě rychle. Styk s jakýmkoli předmětem působil palčivou bolest a přetáhnout přes sebe kus terylénové plachty mělo za následek několik minut šílených útrap, takže jsme se pohybovali jen velice zvolna a opatrně, abychom se pokud možno vyhnuli zbytečné bolesti; noční výměna stráží se stala pro všechny hotovým natahováním na skřipec. Bylo nasnadě, že pokud neudržíme palubu člunu v poměrném suchu, budeme už záhy ze samého strachu, abychom si neublížili, neochotni, ne-li neschopni jakékoli práce. Voda se musela vybírat takřka nepřetržitě a vylejvák putoval z jednoho konce člunu na druhý podle toho, kde to právě bylo víc zapotřebí a dofukování vzduchových komor se nám stalo téměř druhou přirozeností. Náš hovor se už netočil kolem možnosti záchrany, ale spíš kolem otázky, za jak dlouho dorazíme k pevnině a v jakém asi budeme stavu, až přistaneme.

Přijít tak o jolu..

Brzy odpoledne jsem měl oštěp hotov, a když jsem přetřel ovin hřebíků na špičce kopálovým lakem, aby byl hrot zcela hladký, pohlížel jsem na dílo svých rukou s jistými pochybami. Vypadalo hezky, ale to bylo celkem všechno, co jsem o něm mohl říct. Sotvaže lak zaschl, bodl jsem zkusmo jednou nebo dvakrát do želvího krunýře, a jak jsem se rozhlížel po dorá-dách, praštil jsem špičkou o stěžeň a oštěp se v místě ozubu zlomil. Vzduch se rozechvěl mými kletbami a Douglasovi to nedalo, aby nepoznamenal, že je to pořád lepší, než přijít o rybu. Okamžitě jsem se pustil do druhého modelu, k němuž jsem si tentokrát odštípl kus houževnatého, vláknitého cypřišového dřeva ze sedačky. Slunce schované za mraky mi dovolovalo pokračovat i přes poledne, a protože jola v lehkém včiru a na mírném moři plula celkem klidně, pracovalo se mi mnohem pohodlněji. Když nadešla doba odpolední svačiny, hotovil jsem se k návratu na člun, ale sotvaže jsem zatáhl za vlečné lano, užasle jsem zíral, že se od člunu odpojilo a šplouchlo do moře
Šroub šeklu se uvolnil a vypadl, a jak jsem pádloval zpátky k člunu, přemítal jsem o štěstí, že k tomu nedošlo za noci a za bouřlivého počasí, neboť přijít teď o jolu by pro nás znamenalo bezpochyby přijít i o život.