Chytání vláhy

Naše poloha o polednách, 5° 15' severní šířky a 250 mil západně od Espinosy, dokazovala, že jsme dosáhli Koňských šířek; dopluli jsme do oblasti dešťů za patnáct dní. Střízlivě jsem uvažoval, že kdybychom byli zůstali stát na vodní kotvě, kde se Lucette potopila, a doufali, že nás někdo zachrání, byli bychom teď už dávno po smrti. Urazili jsme asi čtyři sta mil, dobrých sedm set nás ještě čekalo, a měli jsme stejně, ne-li dokonce více potravy a vody, než když jsme vypluli. Náš zdravotní stav se sice zhoršil, ale věřil jsem, že přírůstek zásob vody to zas pomůže napravit. V podstatnější zlepšení, aspoň dokud člun neopustíme, jsme doufat nemohli. Sžíraly mne stále silné pochybnosti, zda se na Ednamair se vším nezbytným vybavením vůbec vejdeme. Když jsme se na ni na Galapágách všichni nalodili, zůstalo jí jen kolem patnácti centimetrů volného boku a patnáct centimetrů uprostřed Pacifiku a mezi žraloky není právě mnoho. I kdyby se mi povedlo zachránit ze člunu část vzduchových komor, jejich použití k zajištění větší plovatelnosti by bylo dost obtížné. A pod vodu jít nesmíme ani jedinkrát, neboť i kdybychom se zachránili, voda a zásoby by byly zmařeny. Jak jsem tak v duchu sestavoval seznam věcí, jež bychom si nutně museli vzít do joly s sebou, obíral jsem se nápadem vyzkoušet, zda se tam vůbec vejdeme, ale pak jsem to pustil z hlavy a rozhodl jsem se okamžitě začít s propagační kampaní absolutní nutnosti bezpodmínečné poslušnosti, jakmile přesídlíme na jolu, nebo jinak by se mohla lehce převrhnout. Znovu se rozpršelo a déšť přešel ve vytrvalý lijavec. Budeme muset opatřit jolu střechou, aby do ní tolik nepršelo. K chytání deště ji potřebovat nebudeme, jestliže takovéhle počasí můžeme čekat i nadále. Ale přesto jsem byl rád, že Starý námořník neměl pravdu!

Klystýr

Dno joly bylo zalité dešťovou vodou smíšenou s trochou želví krve z plachty a mořskou vodou, kterou jsem tam nacákal, když jsem lezl na palubu. Protože k pití nebyla, rozhodli jsme, že ji zužitkujeme pomocí klystýru, takže se přes rektální membránu a intestinální stěnu vstřebá do krevního oběhu. Douglas stáhl z člunového žebříku kus gumového návleku, jehož jeden konec jsem čepelí skalpelu ořezal do kónusu a upravil tak návlek na primitivní klystýrovou trubici. Tu jsme pak připojili k dlouhé hadičce od měchů a Lyn vyrobila z horní části nylonového sáčku nálevku. Nejprve Lyn odborně zavedla klystýr mně, pak Douglasovi, dvojčatům a nakonec sobě (já naléval vodu). Robin klystýr odmítl. Pohlédl jsem na Lyn, která prohlásila, že zatím to ještě nehoří. Tentokrát nešlo ani tak o povzbuzení střevní činnosti, jako spíš o to, abychom vstřebali vodu, která by jinak přišla nazmar. V rozhoupaném člunu to byla komická a nedůstojná procedura, vyžadující pevnou ruku a spoustu trpělivosti, ale zvládli jsme to, aniž bychom moc vody rozlili vedle. Na každého připadlo mezi půllitrem až litrem vody, což při našich scvrklých žaludcích bylo víc, než bychom dokázali vypít.

Úleva, vše dobře dopadlo

Zaplavil mě pocit úlevy a najednou jsem se přistihla, jak si zpívám „Můj milý přichází", tu krásnou píseň z filmu Doktor Živago. Trvalo úlouho, než k nám dopádloval, a když se protáhl průlezem střechy a padl na podlážku, tvář celou popelavou vyčerpáním, přitiskla jsem mu ke rtům sklenici s vodou. Zavrtěl hlavou, ale donutila jsem ho napít se a potom jsem mu strčila do úst kousek hroznového cukru a chovala mu hlavu v náručí, dokud opět nenačerpal sil. A znovu a znovu mi běhal mráz po zádech při vzpomínce, jak jsme byli zoufalí a opuštění, když nás moře odřízlo od Ednamair, naší jediné naděje na přežití, a mého milovaného Dougala. Když jsem se vrátil do člunu, prohlédli jsme drátěné lanko a zjistili, že je pod plastikovou bužírkou na dvou místech překroucené. Přeřízli jsme je, znovu svázali a zkrátili natolik, aby se mezi člun a jolu mohla pro případ nouze upevnit ještě silná nylonová šňůra, načež jsme k jole připevnili dryf-kotvu, která by se automaticky uvolnila, kdyby se Ednamair ještě utrhla od člunu, a zabránila jí v odplutí mimo náš dosah. Nejenže jsme tentokrát dveře do maštale zavřeli, ale i koně jsme spoutali! Nerad bych svůj plavecký výkon opakoval podruhé.

Táta je pašák

Viděla jsem, jak kolem mě letí Dougalovo tělo a noří se do moře. Ticho prolomil až Douglasův výkřik "Žralok!", následovaný zoufalým nNeilovým zaječením: "Tati! Tati!" Nahrnuli jsme se k průlezu, abychom viděli před Douglase, který nám bránil ve výhledu. Dougal se probíjel vlnami rychleji než plula Ednamair, ale déle než několik minut takovou rychlostí plavat nemohl. Bušil nohama do vody jako zběsilý a o několik metrů dále vpravo ho sledoval žralok. "Nevidím ho" řekla jsem, "zmizel." Člun se na mrtvé vlně otočil a Dougal se nám ztratil z očí. "Nepanikařte" zařval Robin. Potom Douglas vykřikl: "Dokázal to, má ji!" A Sandy: "Táta je pašák!" Teď stahuje plachtu, už ji má dole, odvazuje od plachty pádlo.." Douglas natahoval krk, aby lépe viděl, protože člun se zase přetočil, a všichni jsme se hrnuli přes sedačku dozadu, ke druhému průlezu. A najednou jsme ten zázrak viděli na vlastní oči: Jolu, jak lasturu na hřebenu vlny a zuřivě pádlujícího Dougala, hned z jedné a hned zas z druhé strany, s rozhodným a soustředěným výrazem ve vychrtlém obličeji.

Zpátky

Konečně jsem jí dostihl. Švihem jsem se vzepřel o záď a přehodil tělo do bezpečí, natáhl se po plachtě a strhl jí dolů, a pak se pode mnou podlomila kolena a padl jsme přes lavičku, celý roztřesený, hotový s dechem a se srdcem rozbušeným jako kladivo. Zdvihl jsem ruku a zamával na člun, teď už asi dvě stě metrů daleko, a potom jsem zvolna od plachty odvázal pádlo a pádloval zpátky ke člunu. Trvalo mi to bezmála půl hodiny. Šest metrů pod hladinou zvědavě kroužila dlouhá torpéda dvou žraloků, zřejmě už posnídali. Lyn seděla opřená zády o střední sedačku a snažila se překonat rozrušení nedávných chvil. Následující řádky jsou jejím vylíčením událostí na člunu, když Douglas vykřikl: "Tati, jola je pryč!"

Jola je pryč

povídali jsme si o lodi, která nás nezahlédly, protože se to přihodilo po posledním dešti, a přeli jsme se, jestli by nás spíš uviděla v noci. Slovo měla dvojčata, když tu náhle Douglas, který držel hlídku, zoufale a zděšeně vykřikl: "tati, jola je pryč"! Proletěl jsme člunem jako střela. Pohlédl jsem na urvaný konec lana, splývající v naší stopě a přervanou signální šňůru vedle něho. Jola byla asi šedesát metrů dále, plachtila pod plnou plachtou a spolu s ní odplouvaly naše životy. Byl jsem nejrychlejší plavec, na nějaké loučení nebyl čas, žraloci nežraloci. Takovéhle myšlenky se mi honily hlavou, když jsem prolézal průlezem, a sotvaže jsem se dotkl hladiny, začal jsem závodním tempem kraulovat za lodí. Zaslechl jsem ještě Lynin výkřik, ale na debatování nezbývalo času. Šlo o to, zda dokážu plavat rychleji než jola hnaná větrem. Když jsem zdvihl hlavu, abych se nadechl, vrhl jsem na ní letmý pohled. Plachta splihla a jola se točila bokem proti vlnám. Začal jsme ještě horlivěji zabíratrukama a kopat nohama. Další otázkou bylo, zda mě nechají na pokoji žraloci. Při pomyšlení na žraloky se mi sevřel žaludek a ruce se rozkmitaly ještě rychleji. Znovu jsem se podíval, ještě třicet metrů, ale už se do ní zas opíral vítr. Necítil jsem sebemenší únavu, nebo náznak svalové křeči, tělo pracovalo jako stroj, jak jsme si razil cestu mořskými vlnami, teď už jen s jedinou myšlenkou v hlavě: jola nebo my.

Voda

Vybíral jsem vodu a dohušťoval člun, dokud mě nevystřídala Lyn. Ukázal jsme na houstnoucí mrak: "možná z něho spadne něco k pití." Ráno se strhl déšť, krásný a vydatný liják. Naschránili jsme šestnáct litrů vody, a vedle toho vypili, co hrdlo ráčilo. Vítr vanoucí od jihu poněkud zesílil, a když se pak nebe vyjasnilo, natáhli jsme se do člunu a vychutnávali pocit uhašené žízně, a vybírání vody a dofukování vzduchových komor jsme momentálně pustili z hlavy.