Dokázali jsme na jole žít

Dva ze zadní lavičky si přesedli na dno joly, aby se její těžiště přeneslo více dozadu. Při spuštěné vodní kotvě jsme pak zjistili, že můžeme plachtu pevně zajistit a nechat Ednamair, aby se držela v kursu sama, což nám umožnilo stavět hlídky jako předtím, ale Lyn naléhala, abych byl ze stráží zcela vyřazen, neboť musím být stejně po ruce v kteroukoli denní či noční dobu, a namáhavé manipulování s plachtou a vyvrhová-ní želv je při mé vyčerpanosti dostatečným vytížením. (Douglas se horlivě nabízel, že mi s kucháním želv pomůže, ale je to nemotora a měl jsem strach, aby se nůž zase nezlomil.)
Ednamair, osamělou tečku v nekonečných dálavách oceánu, obklopila noc, a když jsme ukládali a znovu převraceli svoje rozlámané údy, uvědomovali jsme si, že hlavní překážku našeho přežití jsme zdárně překonali. Dokázali jsme na jole žít.

Přídí proti vlnám

Udržovali jsme jolu po celý den vytrvale v severovýchodním kursu, a když k večeru vítr poněkud zesílil a začal zdvihat vysoké vlny, které nám přes hranatou záď šplíchaly do loďky, přivázali jsme za krkolomného manévrování proti jejím vratkým pohybům veslo-kormidlo napříč zádě a přehodili plachtu dozadu a upevnili ji za otěže ke koncům vesla. Tato změna nám umožnila splývat opět přídí po vlnách, a přestože jsme zádí napřed pluli mnohem pomaleji, nebezpečí zalití joly vlnou se značně zmenšilo. Správný směr jsme v tomto postavení udržovali tak, že jsme vždy na té straně zádi, kterou bylo zapotřebí vyklonit, stáhli plachtu dolů, a když nebylo moře příliš rozbouřené, mohli jsme takhle plout napříč větrem až v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Rovnováha zatížení po celé délce joly nabyla teď značné důležitosti, neboť když byla příď příliš lehká, měla sklon odpadat od větru a stáčela jolu bokem proti vlnám, což byla její nejzranitelnější poloha. Vyhodil jsem proto z přídě dryfkotvu, ale nechal jsem ji roztaženou jen asi napolovic, takže nás moc nebrzdila a současně udržovala příď ostře proti vlnám.

Další bědy

Boláky a vředy na našich končetinách pozvolna vysychaly, a třebaže byly ještě ošklivě zapálené a septické, okolní kůže se již vzpamatovávala a napadená místa se dále nerozšiřovala. Svršky se rozpadaly stále rychleji a hlavní naše starost byla, aby nám slunce nespálilo doposud neobnaženou pokožku (moje ustavičné vrcení, kterým jsem unikal před každým tlakem na zadnici posetou puchýři bylo pro ostatní dostatečným varováním); ale jinak nám spíše než jakékoli morální stránky tohoto problému dělalo těžkou hlavu teplo, jež nám oblečení skýtalo v noci. Ani nás nenapadlo hodnotit nedostatečnost našich oděvů z hlediska morálky, a ačkoli peleríny, odříznuté z křídel průlezu člunové střechy, nás ušetřily mnoha nočních běd jen tím, že zadržovaly aspoň trochu našeho tělesného tepla, přes den jsme je nikdy nenosili, pokud nepršelo, neboť naše nátělníky a košile nám poskytovaly celkem dostatečnou ochranu před sluncem, když jsme nastavovali rozličné části naší zbědované anatomie suchému čerstvému větru.

Konečně na cestě k domovu

Vyměnili jsme si s Douglasem místa s Lyn a Robinem, což byla dost riskantní záležitost, která se z mé strany neobešla bez spousty nesalónních slov a ostatním řádně nahnala strachu. Malinká jola se nebezpečně kymácela a pacifický vzduch trhaly panické výkřiky: „Vyvažujte! Vyvažujte!" Výměna míst byla nutná, když jsme se měli s Douglasem dostat ke kormidlu, neboť Lyn ani Robin s ním zacházet neuměli, právě tak jako nedokázali určit směr, kterým loď řídit, a ačkoli byl Douglas znamenitý skulér, bylo to poprvé, co musel pádla používat jako kormidla. jola plula v lehkém větříku sotva půluzlovou rychlostí, a když jsme se opět usadili, povídali jsme si o severním Staffordshiru, kde se Lyn a děti narodily, o zvlněných kopcích a údolích v pohoří Peaku. Tehdy jsme také začali poprvé mluvit o předmětu, který se měl posléze stát hlavním tématem našich debat: o restauraci s domácí kuchyní, kterou si otevřeme v seve-ro-staffordshirském městě Leeku a která se měla jmenovat „Dougalova kuchyně". Poskytovalo nám to báječnou příležitost hovořit o jídle. Naši polední polohu jsem odhadl na 5° 30' severní šířky a 245 mil západně od Espinosy; poprvé ode dne, kdy se Lucette potopila, jsme nabrali východní kurs, a měl jsem pocit, že jsme už dost daleko na severu, abychom mohli počítat s jistou rychlostí a směrem protiproudu, který probíhá pásmem tišin ve východním směru. Konečně jsme byli na cestě k domovu!

Na půl cesty

Hned první dopoledne v jole jsme zaznamenali nový přírůstek mořské pláčí říše: zvědavě nás obkroužil modronohý tichomořský terej a přistál na moři o kousek dál. Tříbil si zobákem peří a nápadně, jak mají tihle ptáci ve zvyku, si nás prohlížel. Náhle jsem zatajil dech a vzápětí varovně vykřikl. Viděl jsem, jak vzhůru k ptákovi stoupá pod hladinou žralok. Terej po mně zvědavě zašilhal, ale pak sám vycítil blízkost nebezpečí a strčil hlavu pod vodu. Žralok, vzdálený už jen pár metrů, se k němu rychle přibližoval, ale terej k mému úžasu namísto aby uletěl, klovnul třikrát nebo čtyřikrát žraloka do rypce, a teprve když se žralok znovu ponořil, roztáhl křídla a odletěl, žralok byl mladý a snad jen zvědavý, ale rád bych býval věděl, jak by asi lerej pochodil, kdyby to byl starší a hladovější kus. V noci nám bez střechy nad hlavou byla zima a vděčně jsme se vyhřívali na slunci. Když jsme roztřídili maso a zbavili se všech těch oslizlých kusů (neprojevili o ně zájem ani mořští supové!), vytáhli jsme dryf kotvu na palubu a vztyčili plachtu, přitaženou otěžemi k přídi. Lehký jižní vítr nám umožňoval vést jolu na severovýchod a s pomocí pádla, kterým jsme ji udržovali v kursu, to šlo hladce. Čekalo nás ještě šest set mil, bezmála půl cesty k pobřeží jsme měli za sebou!

Ptáci

V noci se obloha pročistila a npvý den přinesl krásné slunečné počasí. Během noci přistála v jole létající ryba, kterou jsme teď nařezali na plátky a promíchali s trochou čerstvého želvího a šťávami, jež se nashromáždily v kusu plachty, v níž byla část masa zabalena. Spolu s několika kousky želvího tuku to byla chutná snídaně. Časně po ránu spadla lehká sprška, takže maso, krášlící lanoví, smutně plihlo v mokrých proužcích a část zcela neproschlého masa z druhé želvy se začala kazit. Nekazilo se nijak pohoršlivě a nepáchlo (alespoň jsme nic necítili!), ale prostě se najednou rozložilo do slizké kaše. Žádný hmyz, který by hnilobnému procesu napomáhal, se kolem samosebou nevyskytoval; povšimli jsme si jen jakéhosi druhu vodoucha, který za klidného počasí bruslil po mořské hladině. Ustavičně nás doprovázeli buřňáci, roztomilí ptáčci, kteří se věčně potulují nad oceánem, a když sbírají potravu (nalezli jsme jim kousky želvího tuku), smáčejí si přitom nohy ve vodě. V Jižní Americe si vysloužili přezdívku „vodochodci" a britští námořníci jim dali: něžné pojmenování „kuřata matky Careyové". Tu a tam také kroužily oblohou majestátní fregatky, spojující se při lovu létajících ryb často do párů,-zvláště za podmračného, deštivého počasí. Létající ryby se za tohoto počasí' zřejmě houfují a není žádnou zvláštností vidět fregatku, jak se výhružně;, vrhá na hejno létajících ryb, aby je zastrašila, a ryby se rozletí směrem k její družce, která už na ně čeká. Podobným střelhbitým způsobem ioví fregatka létající ryby, které se vznesly do vzduchu na útěku před dorádou, a dokáží je popadnout do zobáku dřív, než se stačí vrátit do vody. Jednou jsme viděli, jak se fregatka srazila ve vzduchu s dorádou, obě v honbě za louž létající rybou! Fregatky, podobně jako buřňáci, působí dojmem, že jsou věčně nad oceánem, a pozorovat jejich jestřábí nálety na kořist je podívaná, která skutečně stojí za to.