Člun stále uchází

Moře se v průběhu odpoledne povážlivě rozdivočelo a večer už člun vykružoval na příkrých vlnách zuřivé spirály. Ednamair s podkasanou plachtou odpadala od větru a rozhodl jsem se, že plachtu na noc stáhnu docela, abych ulevil náporu na lano vodní kotvy na zadním konci člunu. Zkontroloval jsem upevnění a děkoval jsem Bohu, že obě plavidla spojuje pevné vlečné lano. Postupovali jsme teď kupředu i navzdory vodní kotvě a tah na zadní vlečná poutka, k nimž byla dryfkotva připevněna, byl dost značný, neboť člun nabíral spoustu vody, jak se do něho převalovaly vlny. Dno se muselo každých deset minut vybírat, abychom neleželi ve vodě, a vzduchové komory ztrácely tlak tak rychle, že jejich dofukování se stalo součástí dýchání. Zběžná prohlídka gumové zátky odhalila, že nylonová nit, kterou byla obmotána, prořízla již beztak prodřenou tkaninu kolem díry ve vzduchové komoře. Ovinuli jsme zátku náplastí, čímž se únik vzduchu omezil; do rána to tak musí vydržet. Jola, pořád ještě plná želví krve a vnitřností, které jsem se ze strachu před útokem žraloků neodvažoval vyhodit, aspoň dokud nepoplujeme jen trochu slušnou rychlostí, se na strmých vlnách nemotorně kolébala ze strany na stranu a při každém zhoupnutí nabírala přes bok něco vody. Usoudil jsem, že je lepší riskovat vodní kotvu než jolu, a zase jsem skasanou plachtu rozvinul, což se na přelézání do joly a návratu na člun neobešlo bez trochy smělé akrobacie.

Sprcha, hry a myšlenky na jídlo

Ležel jsem u průlezu do člunu a ochlazoval si předloktí v chladné slané vodě prýštící dovnitř podlážkou, když jsem náhodou nahmatal plátěnou zátku. Hbitě jsem ji vytáhl a do člunu se nahrnula voda. Robin polekaně vyskočil. „Hybaj, budeme se koupat! Jdeš první!" Naplnil jsem vylejvák studenou mořskou vodou a polil jsem ho — „Bože, to je báječné!" Dováděli jsme v osmi centimetrech mořské vody v přední části člunu jako děti. Splíchal jsem vodu na jednoho po druhém, jak se přicházeli vyráchat v zatopeném předku, a poléval jim hlavy chladivým čůrkem. Koupání v okolí člunu bylo vzhledem k přítomnost žraloků příliš nebezpečné, ale nebylo důvodu, proč bychom si nemohli dopřát sprchu. Když konečně Robin pořádně zmáčel i mne, zastrčil jsem zátku zpátky a vodu jsme zase vybrali. Cítili jsme se jako znovuzrození a Lyn s dvojčaty se chopili tužky a kusu plachtoviny a začali plánovat skleník, v jakém chtěli pěstovat rajčata, až se zas vrátí do Leeku v rodném Staffordshiru. Douglas se obíral představou pečeného králíka, kterého sice jakživ neviděl, ani neochutnal, nicméně byl pevně přesvědčen, že to musí být ideální jídlo. Začali jsme se vážně bavit o potravě, a to nejen o jejím požívání, ale i o pěstování různých potravin a jejich kuchyňské přípravě do nejmenších podrobností, což přivedlo Robina a Douglase k maratónu paměťové hry „nákupní seznam paní Brownové", který dosáhl úctyhodného počtu dvaatřiceti položek, než Robin zvítězil (hlavně zásluhou nákupu jakési knihy o statistice s nevyslovitelným názvem). Měl jsem pocit, že jejich mysli příliš neutrpěly, třebaže jim už dost zřetelně vystupovala žebra.

Vedro

Naši poslední polohu jsem odhadl na 3° 10' severní šířky, 243 mil západně od Espinosy, a když byly dopolední povinnosti za námi, poobědvali jsme pár kousků sušeného dorádího masa, polosuchého želvího, které bylo v tomto stavu mnohem chutnější než syrové, ale jeho strávení vyžadovalo pochopitelně více vody, a každý ještě malý kousek cibule, z nichž nám zbývaly už jen dvě. Proti malému kousíčku sucharu to byla příjemná změna. Z tuctu želvích vajec, šálku vody, trošky hroznového cukru a špetky sušených kvasnic jsme smíchali vaječný koktail; Robin přiznal, že se mu želví vejce protiví, ale svůj díl téhle směsi vypil s požitkem — a našli jsme v této nové chuti zalíbení všichni.
Odpoledne bylo palčivé vedro. Sluneční paprsky se divoce opíraly do dvojité celty přístřešku a nedalo se dělat nic než nečinně odpočívat a čekat, až nám večer zacloní slunce vděčným zemským stínem.

9. den ráno

Jihovýchodní pasát se za noci rozproudil do osvěžující brízy pátého stupně, a jak se člun neklidně škubal mezi dryfkotvou na jedné a tahem Ednamair na druhé straně, měly hlídky plné ruce práce s vyléváním vody. Teplota mořské vody opět poklesla, což bylo známkou, že se dosud nacházíme v oblasti vlivu západního ramene Humboldtova proudu. Ačkoliv jsme neměli nic, čím by se člun nechal kormidlovat, mohl jsem nastavit plachtu tak, že jola byla při zadobočním větru schopna plout přibližně v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Zpočátku jsme se při určování směry opírali o pozorování slunce a hvězd, ale jakmile jsme zjistili převládající směr vlnění, určovali jsme náš kurs podle něho, bez ohledu na slunce, které v poledne vystupovalo nad hlavu, či na vítr, který se mohl nepozorovaně změnit. Vítr se celkem ustálil a vál vytrvale od jihovýchodu, ale věčně tomu tak nebude, zvláště až doplujeme do Koňských šířek. Chtěl jsem, aby Douglas dokázal určit náš směr, aniž by k tomu potřeboval vítr nebo moji pomoc, kdybych snad z nějakého důvodu nebyl po ruce, abych mu ji mohl poskytnout.

Jak dlouho se přežije bez vitamínu C?

Když jsme se toho večera uložili ke spánku, mnoho našich pochybností a úzkostí bylo vyřešeno, ale na obzoru se již rýsovaly mnohem znepokojivější problémy. Jak dlouho nám ještě vydrží člun? Jak často můžeme ulovit želvu? Jak dlouho se dokážeme obejít bez vitaminu C, aniž bychom onemocněli kurdějemi? Bylo to tisíc a jedna otázek a neměli jsme žádnou příručku, která by nám na ně dala odpověď.

Opět trápení

A tak zatímco jsem se já věnoval obstarávání potravy, Lyn a chlapci se tužili, aby udrželi člun na vodě a co možno nejsušší. Lyn měla po celý den práce nad hlavu, neboť nejen že se snažila stále něčím zaměstnávat dvojčata, ale musela též ošetřovat naše rozličná poranění, kterých s rozšiřováním ekzému vyvolaného ustavičným stykem se slanou vodou valem přibývalo. Nedbajíc protestů obou kluků nesmlouvavě vyžadovala, aby každý den rozhýbávali ruce a nohy cvičením, a starostlivě dohlížela, abychom každé ráno dobře prosušili všechny lůžkoviny, třebaže krátce poté, co jsme se do nich večer zabalili, prosákly opět vodou; vždyť první pocit, že se zavrtáváme do suchých přikrývek, pro nás znamenal mnoho! Od chvíle, kdy se Lucette potopila, si vyprázdnil střeva pouze Robin, a to krátce poté, co se nalodil do člunu, takže Lyn se už začala shánět po příhodné hadičce, kterou by nám mohla zavádět klystýr, k čemuž hodlala použít nepoživatelné, poloslané vody z našich zásob. Technické problémy tohoto nápadu mě poněkud znepokojovaly, ale jinak jsem v tom viděl opravdu dobrý nápad.
Mnohem vážnější obavy vzbuzovala v Lyn Neilova netečnost a rychlé chátrání jeho tělesné kondice, o poznání rychlejší, než u ostatních, pravděpodobně v důsledku mořské nemoci, kterou prodělal v prvních dnech. Projednali jsme potřebu zvýšených dávek jídla pro dvojčata a nakonec jsme se usnesli, že pokud se nám bude dařit získávat potravu z moře, budeme brát z nouzových zásob pouze doplňkové dávky pro oba nejmladší, neboť jejich žaludky by patrně syrovou stravu nesnášely tak dobře jako naše dospělá těla.

Horký den

Teplota moře stoupla o několik stupňů, což bylo očekávaným znamením, že jsme se konečně vymanili z Humboldtova proudu, ale naše poloha v pravé poledne se po noci strávené na dryfkotvě a v relativně klidném počasí oproti předchozímu dni změnila jen nepatrně. Zanesl jsem ji tedy do mého „lodního deníku" jako 3° severní šířky a 240 mil od Espinosy, tak jako den před tím. (Můj původní lodní deník vzal samozřejmě za své spolu s Lucette, ale vedl jsem si útržkovitý deník na okrajích stránek instruktážní příručky.) Čas od času jsem během odpoledne přelézal na Ednamair, abych želví maso obrátil a část jsem ho rozvěsil na stěny. Poněvadž jsme teď měli zájem jak na suchém počasí, tak na jeho opaku, utěšovali jsme se v žáru dne myšlenkou, že aspoň želvímu masu je to ku prospěchu, když už my strádáme. Hlídky měly navíc dvojnásob dobrý důvod vyhlížet přeháňky, neboť maso bylo třeba chránit před deštěm. Douglas s Robinem pátrali opět po příčinách přibývání vody v gumovém člunu, a když objevili dírku, která vznikla v prořídlé tkanině, ucpali ji smotkem bavlněné příze, přítok vody se sice zmenšil, nicméně přesto zcela neustal. Vzduchové komory za horkého dne ztrácely rychle tlak, takže se musely neustále dohušťovat, měl-li člun zůstat co nejtvrdší a neprodřít se ustavičným prohýbáním a třením.

Jeskyní lidé

Když jsme s Douglasem a Robinem probrali rozvrh denní práce, vrátil jsem se do joly a pečliVě jsem vykostil ploutve, hlavu (Douglas ji chtěl na památku) a krk a vybral z krunýře vnitřnosti, abych je, hned jak opět vyplujeme, mohl hodit přes palubu. Potom jsem maso odřezal od kostí a rozporcoval na malé kousky, které jsme rozložili po sedačce, aby se sušily na slunci. Měli jsme všeho všudy asi deset kilogramů masa a kostí a na Ednamair to vypadalo jako na jatkách. Vedle toho jsme měli ještě proužky masa z dorády, které sice zmokly, ale teď už byly opět skoro suché. I ty chutnaly znamenitě! Na dně joly ležel jako dětská vanička velký želví krunýř a marně jsem se snažil pro něj vymyslet nějaké použití. Zprvu mě napadlo, že bych jeho štěpinami mohl opancéřovat oštěp, ale nůž byl příliš tupý, aby se jím daly vyřezat ozuby a samotný krunýř by jistě po vyschnutí zkřehl a nebyl by dost tvrdý, ani kdybychom ho udržovali ve vlhku. Maso pěkně prosychalo, a když jsem se vrátil do člunu s dalším jídlem, vítali mne všichni s napjatou a zjitřenou zvědavostí. Doba oběda nás zastihla při spokojeném ohlodávání kostí. Uvážíme-li, že vnitřek člunu měl podobu jeskyně, nebylo nijak těžké si představit, že jsme se rázem ocitli o několik tisíc let zpátky. Připadali jsme si jako jeskynní lidé.

Hostina ze želvy

Otevřel jsem žaludek a k mčmu potěšení se z nčho vyhrnul zlatý příval dobré stovky vaječných žloutků, jen je posbírat. Odřízl jsem kus masa z plece a se dvěma tucty vajíček na talíři, určených ke snídani, jsem se vrátil na člun, kde už všichni zvědavě čekali na první ochutnávku želvího masa. Když jsme si tak všichni s jistým odporem prohlíželi syrové maso, přišlo mi na mysl Poděkování Roberta Burnse a zarecitoval jsem: Jeden má maso a jíst mu nedá nemoc, druhý zas nemá nic a hlad ho souží. My máme maso a k tomu zdravípřesmoc, tož díky Bohu, ať nám slouží1"
Neil se široce usmál a zaťal udatně zuby do želvího řízku. „Dobrý," utrousil a všichni jsme se odhodlaně pustili do jídla. Polykali jsme žloutky, nechávali je rozpuknout na jazyku jako žluté slívy a labužnicky převalovali v ústech, aby jejich smetanová tučnost pronikla do posledního chuťového pohárku, těšíce se každému soustu syrové stravy, jak to dokáží jen vyhladovělí lidé. Robin vejce odmítl, jsou prý příliš tučná, zato však zaníceně žvýkal křehké maso, libuje si pfitom, že má steak nejraději krvavý. Douglas, Lyn a Sandy se zpočátku ošívali, ale jak jejich předsudek proti syrovému masu ustupoval ocenění jeho chuti, kousali do masa se vzrůstajícím zájmem. Spláchli jsme snídani důkladným douškem vody a pak jsme se natáhli a přemítali o šťastné náhodě, jež nám přinesla želvu. Podaří-li se nám lovit želvy a sbírat dešťovou vodu, určitě přežijeme. Vzpomněl jsem si na rybí oštěp; s želvami a dorádami si budeme žít jako boháči!

Ráno 8 den

Když se rozednilo a my se opět probudili k hořkému uvědomění, že nás loď neviděla, zvolala Lyn od průlezu, kde držela hlídku: "Jaké je heslo dne?" Odpověď "Přežít!" zazněla s překvapující silou od všech a do každodenního vytírání podlahy a sušení přikrývek jsme se tentokrát pustili s veselostí naší situaci zcela nepřiměřenou. Odebral jsem se na* Ednatnair, abych želvu vyvrhl. Trvalo mi hodinu a půl než jsem odstranil břišní krunýř, řezaje a sekaje nožem, který se rychle otupoval, zatímco krunýř se zdál stále silnější; posléze se mně přece jen podařilo krunýř odtrhnout, aniž bych ho ovšem zcela odřízl. Nyní jsem mohl začít s dobýváním masa. Želva má skrovný poměr užitkovosti, jen něco mezi pětadvaceti až třiceti procenty, a její klouby se nacházejí na těch nejnepřístupnějších místech. Další hodinu mi zabralo, než jsem odsekal maso z plece a kolem zadních ploutví.

Budeme bojovat a vytrváme

Vzrušeně jsme hovořili o novém příspěvku do spíže. Lyn kdesi slyšela, že želví játra se jíst nedoporučují, a rozhodli jsme se tedy, že se vnitřností raději zřekneme, než abychom riskovali nějaké onemocnění. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami bych na podobnou řeznickou práci neměl žaludek, ale zákony přežití vstoupily v platnost a první jejich pravidlo: "nejschopnější přežívá, nejslabší jde ke zdi" teď bylo naším životním krédem. Budeme bojovat a vytrváme, a nejsou-li snad naše reflexy stejně rychlé jako reakce zvířat a ryb kolem nás, jsme přece vyzbrojeni lstivostí a praxí naše zkušenosti porostou. Vítr během večera postupně zesílil a moře kolem člunu se opět rozburá-celo. Neklidně jsme se uvnitř kroutili a převalovali, hledajíce nějakou pohodlnou polohu, neboť pouze dvojčata byla tak malá, že se mohla natáhnout na podlážku v celé své délce. V prohlubních vytlačených našimi kyčle-mi a lokty v nahuštěném gumovém dně se sbírala voda a funění hlídky, dofukující vzduchové komory, se pro nás, kteří jsme se pokoušeli usnout, stalo dalším přirozeným nočním zvukem. Pro toho na hlídce to znamenalo vyčerpávající koloběh vylévání vody a dohušťování člunu, od kterého bolela ústa, do rukou chytaly křeče a na dlaních, chodidlech, nohách, pažích a hýždích pálily drobné puchýře, předzvěst boláků ze slané vody. Někdy nám vybyla i chvilka rozhlédnout se po lodích!

Strach ze žraloků

Přelezl jsem do joly, přitáhl vzpouzející se želvu k boku a natáhl ruce po jejích zadních ploutvích. Převracel jsem želvu ve vodě, dokud jsem ji neměl hřbetem k jole, a pak jsem ji začal vytahovat z vody. Byla překvapivě těžká, a když jsem ji konečně překotil na palubu, jola se znepokojivě zhoupla. Vrhl jsem se na protější bok, abych vyrovnal rovnováhu, a vzápětí se ozvala tupá rána a čtyřicetikilový plaz ležel na zádech na dně joly a bezmocně sekal drápy kolem sebe. Ukázal jsem dvojčatům a Douglasovi, přihlížejícím z člunu, zdvižené palce a kluci mi vzrušeně provolali slávu. Teď však mělo přijít to nejtěžší. Obhlížel jsem opancéřovaného plaza selskýma očima: kam jen říznout, abych přeťal tepnu? Pomáhal jsem svého času při porážce několika vepřů a jehňat a měl jsem už jistou představu, jak se do tohoto zvířete pustím. Sevřel jsem do pravé ruky ostrý nůž a přišlápl nohama obě přední ploutve, levou rukou jsem přidržel zobák a pra-vačkou zabořil nůž do svraštělé kůže krku, hluboko do páteře, a rychlými záběry nože zprava doleva jsem želvě přeťal krční žílu a tepnu. Na dno joly vystříkla temně rudá krev, a jak zvíře umíralo, zobák a ploutve se pozvolna přestaly zmítat. Nemluvě o několika drobných škrábancích, vyvázl jsem z celé té šarvátky bez úrazu, a tak jsem v houstnoucím soumraku smyl krev z rukou na dno joly, dávaje si při tom pozor, aby jí ani trocha nevyšplíchla do moře. Netoužil jsem přilákat nčjakého zvědavého žraloka, obzvláště ne našeho přítele kladivouna, dokud opět nebudeme na cestě. Kdyby totiž žraloci usoudili, že krev pochází z člunu, nejspíš by naše nafukovací plavidlo napadli, a to by se jistě neobešlo bez katastrofálních následků.

Kořist

Přelezl jsem do joly, přitáhl vzpouzející se želvu k boku a natáhl ruce po jejích zadních ploutvích. Převracel jsem želvu ve vodě, dokud jsem ji neměl hřbetem k jole, a pak jsem ji začal vytahovat z vody. Byla překvapivě těžká, a když jsem ji konečně překotil na palubu, jola se znepokojivě zhoupla. Vrhl jsem se na protější bok, abych vyrovnal rovnováhu, a vzápětí se ozvala tupá rána a čtyřicetikilový plaz ležel na zádech na dně joly a bezmocně sekal drápy kolem sebe. Ukázal jsem dvojčatům a Douglasovi, přihlížejícím z člunu, zdvižené palce a kluci mi vzrušeně provolali slávu.

Želva

Ke sklonku odpoledne jsme pocítili nezvykle tvrdý náraz do podlážky člunu, zcela jiný než střelhbité drcnutí dorády, a když jsme vystrčili hlavy z předního průlezu, spatřili jsme velikánskou šupinatou želví hlavu, jejíž vystouplé oči nad hrozivě vyhlížejícími rohovitými čelistmi nás bez všeho vzrušení podrobovaly pátravé prohlídce. Den předtím bych řekl: „Nechtě ji, na tu nestačíme," ale teď bylo všecko jiné. „Tuhle dostaneme," prohlásil jsem. „Vytáhneme ji do joly." Želvě se zapletly ploutve do lana vodní kotvy,
a tak jsme nejprve protáhli pod člunem další lano z joly a přivázali je pevně k jedné její zadní ploutvi, a potom, pečlivě se vyhýbajíce šermujícímu zobáku, jsme želvu vysvobodili z lana dryfkotvy a přetáhli ji kolem člunu k Ednamair.