Jeskyní lidé

Když jsme s Douglasem a Robinem probrali rozvrh denní práce, vrátil jsem se do joly a pečliVě jsem vykostil ploutve, hlavu (Douglas ji chtěl na památku) a krk a vybral z krunýře vnitřnosti, abych je, hned jak opět vyplujeme, mohl hodit přes palubu. Potom jsem maso odřezal od kostí a rozporcoval na malé kousky, které jsme rozložili po sedačce, aby se sušily na slunci. Měli jsme všeho všudy asi deset kilogramů masa a kostí a na Ednamair to vypadalo jako na jatkách. Vedle toho jsme měli ještě proužky masa z dorády, které sice zmokly, ale teď už byly opět skoro suché. I ty chutnaly znamenitě! Na dně joly ležel jako dětská vanička velký želví krunýř a marně jsem se snažil pro něj vymyslet nějaké použití. Zprvu mě napadlo, že bych jeho štěpinami mohl opancéřovat oštěp, ale nůž byl příliš tupý, aby se jím daly vyřezat ozuby a samotný krunýř by jistě po vyschnutí zkřehl a nebyl by dost tvrdý, ani kdybychom ho udržovali ve vlhku. Maso pěkně prosychalo, a když jsem se vrátil do člunu s dalším jídlem, vítali mne všichni s napjatou a zjitřenou zvědavostí. Doba oběda nás zastihla při spokojeném ohlodávání kostí. Uvážíme-li, že vnitřek člunu měl podobu jeskyně, nebylo nijak těžké si představit, že jsme se rázem ocitli o několik tisíc let zpátky. Připadali jsme si jako jeskynní lidé.