Hostina ze želvy

Otevřel jsem žaludek a k mčmu potěšení se z nčho vyhrnul zlatý příval dobré stovky vaječných žloutků, jen je posbírat. Odřízl jsem kus masa z plece a se dvěma tucty vajíček na talíři, určených ke snídani, jsem se vrátil na člun, kde už všichni zvědavě čekali na první ochutnávku želvího masa. Když jsme si tak všichni s jistým odporem prohlíželi syrové maso, přišlo mi na mysl Poděkování Roberta Burnse a zarecitoval jsem: Jeden má maso a jíst mu nedá nemoc, druhý zas nemá nic a hlad ho souží. My máme maso a k tomu zdravípřesmoc, tož díky Bohu, ať nám slouží1"
Neil se široce usmál a zaťal udatně zuby do želvího řízku. „Dobrý," utrousil a všichni jsme se odhodlaně pustili do jídla. Polykali jsme žloutky, nechávali je rozpuknout na jazyku jako žluté slívy a labužnicky převalovali v ústech, aby jejich smetanová tučnost pronikla do posledního chuťového pohárku, těšíce se každému soustu syrové stravy, jak to dokáží jen vyhladovělí lidé. Robin vejce odmítl, jsou prý příliš tučná, zato však zaníceně žvýkal křehké maso, libuje si pfitom, že má steak nejraději krvavý. Douglas, Lyn a Sandy se zpočátku ošívali, ale jak jejich předsudek proti syrovému masu ustupoval ocenění jeho chuti, kousali do masa se vzrůstajícím zájmem. Spláchli jsme snídani důkladným douškem vody a pak jsme se natáhli a přemítali o šťastné náhodě, jež nám přinesla želvu. Podaří-li se nám lovit želvy a sbírat dešťovou vodu, určitě přežijeme. Vzpomněl jsem si na rybí oštěp; s želvami a dorádami si budeme žít jako boháči!