Musíme se zachránit sami

Bylo jedenáct hodin dopoledne. Poklesla mi ramena. „Další se už neodvážím použít," řekl jsem. „Teď už by ji neviděli a musíme si taky nechat něco napříště." Zbývaly nám ještě tři ruční pochodně. Lyn se povzbudivě usmála. „V instruktážní příručce stojí, že první loď nás pravděpodobně nespatří," řekla klidně, „a dětem jsem rovnou řekla, aby si od toho moc neslibovaly." Přitáhla dvojčata k sobě, dodávajíc jim útěchy. Hleděl jsem za stále se zmenšujícím bodem na obzoru a pociťoval jsem přitom takovou osamělost, že mne až zabolelo. „Odpusťte kluci." Byl jsem unavený. „Měli jsme vždycky za to, že jednou z nejdůležitějších zásad námořnického umění je: Dobře se rozhlížej. Tahle sebranka ale vypadá na pořádně mizerné námořníky." Nacházeli jsme se na 3° severní šířky a 240 mil západně od Espinosy (téměř 95° 20' západní délky) a stalo se to ve středu 21. června, uprostřed lota, na trase z Panamy k Markézám; loď plula směrem na západ. Trpce jsem pohlížel na prázdné krabice od světlic a jedinou kouřovou dýmovnici, která byla zvlhlá a stejně by se nevznítila, a v tom okamžiku se ve mně cosi udalo, cosi, co pro mne celý obraz naší tíživé situace od základu proměnilo. Když nás tihle pitomí námořníci nezachránili, vem je čert; musíme se zachránit sami.